close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Film <<Ostrov>>

19. října 2007 v 13:52 |  Recenze
>" title="Film <<Ostrov>>" width="101" height="142" class="right" />
Oficielní text distributora
Za války v Severním moři zajali Němci sovětský vlečný člun a za příslib života donutili jednoho z námořníků zastřelit svého kapitána. Člun pak vyhodili do vzduchu. Námořník se ocitl v ostrovním klášteře a jako mnich Anatolij zasvětil svůj život bohu a pokání, aby odčinil svůj hřích. Po letech dřiny v kotelně získal dar vcítění do lidských duší a proslul jako léčitel. Ačkoli pochybuje o seslané boží milosti, neodmítá ty, kdo věří v jeho svatost a prozřetelnost. Poslechne ho i převor, otec Filaret, který se zřekne přepychu a pýchy a nastěhuje se do kotelny... Plyne čas a naplňují se dny Anatolijova života, jeho pokání a zázraků. Duši ctihodného, ale možná jurodivého mnicha rozvrátí příjezd nečekané návštěvy... Anatolij je přinucen rekapitulovat dosavadní život. Jak má nyní vnímat své svědomí, boha a dar, jenž mu byl propůjčen?

Úryvek z reflexe Richarda Čemuse (převzato z Rádio Vatikán)
Na loňském festivalu v Benátkách byl představen film «Ostrov». Za války ruská loď, naložená uhlím, narazí na severním pobřeží na hlídkující německou fregatu. Než Němci loď obsadí, kapitán Tichon se stačí ukrýt pod uhlím. Topič Anatolij však ho pod hrozbou udá. Nacistický oficír přesto rozhodne oba odstřelit. Když však vidí zoufalý strach o život námořníka-topiče, udělá mu ďábelskou nabídku: «Zastřel ty sám kapitána, a budeš žít!» a podá mu jednou kulkou nabitý revolver. Anatolij na okamžik zaváhá, ale pak zmáčkne kohoutek. Tichonovo tělo se sklátí přes palubu a Němci opustí scénu. Zanechali ovšem na lodi nálož, a ta po dvaceti minutách exploduje. Zázrakem Anatolij výbuch přežije a moře jej vysíleného vyplaví na břeh ostrova.
Tam ho ráno najdou mniši z blízkého kláštera. Ujmou se ho a on u nich zůstane. Žije však sám v cele opodál a dělá tvrdé pokání. Trýzní ho svědomí. Vyjíždí na ostrov, opakuje bez přestání Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným a volá Tichonovo jméno. Zvolí si tu nejčernější práci, teď jako topič kláštera a uhlí doluje z vraku lodi, na které sloužil s Tichonem; na uhlí i spí. Tak projde 30 let. Odolává všem nabídkám představeného klášterní komunity, zařídit si pohodlnější život. Mají ho za podivína. Nemohou si však nevšimnout lidí, kteří za Anatoliem začnou časem chodit ze všech stran jako za starcem - duchovním otcem - s prosbou o radu, o modlitbu a o uzdravení na duši i na těle. A skutečně dochází k zázrakům: mladé těhotné děvče se v síle Anatoliova slova rozhodne dítě si ponechat; válečná vdova se od starce dozví, že její muž nepadl, ale doposud žije ve Francii a čeká na ní, a zoufalá matka je svědkem toho, jak její chromý syn po modlitbách bratra Anatolie odhodí berle.
Fámě svatosti se však Anatolij brání jak jen může svým chováním. Spolubratrům jde na nervy, ale postupně poznávají i oni, že se jedná o Božího podivína, který vším, co dělá a říká - ač je to jen velmi kusé, a v náznacích - poukazuje na skrytou pravdu o sobě i o nich. Má dar poznání srdcí a dar jasnozřivosti. Začnou chápat, že on, který se považuje za posledního hříšníka, je skutečný následovník Krista, skutečný křesťan, skutečný mnich. Anatolij sám však mír v duši nemá. Až se stane zvláštní věc.
Přijede z daleka sovětský admirál, který nehledě na svůj «vědecký světový názor» se rozhodl vyhledat tohoto «zaostalého» mnicha, protože si lékaři nevěděli rady s jeho dospívající dcerou, zřejmě duševně chorou. Anatoliovi stačí pohled, aby poznal, že děvče je posedlé «démonem», kterého, jak na udiveného admirála vyhrkne, «osobně zná». Odpluje s děvčetem na pramici na «svůj» ostrov, kde se nad ní usilovně modlí exorcismus. Děvče se zmítá, válí se v lišejníku pokrytém sněhem až nakonec omdlí. Když jej Anatolij vrátí v náručí otci, je zdravé.
Uzdravil se však na duši i on, mnich Anatolij. V děvčeti modlitbou a celoživotním pokáním přemohl démona zla, kterého on sám do světa pustil. Poznal totiž v admirálovi dávného kamaráda Tichona, který, jak se ukázalo, tehdy přežil, protože kulka zasáhla jen jeho paži. A hlavně: dověděl se, že Tichon mu už dávno odpustil. Pokorný kajícník teď mohl předstoupit před soudnou stolici Boží: sám ulehl do rakve, kterou si nechal připravit, a smířený vydechl naposled.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama