Bylo to takhle: šli jednou učedníci se svým Mistrem. Mistr zůstával trochu vzadu a tak se učedníci neostýchali a začali se hádat o to, kdo z nich je největší. Nemyslili tím ovšem tělesnou výšku, ale spíše, kdo je z nich nejchytřejší nebo kdo má ambice na nějaké výnosnější místo. Hádka začala být živá a hlasitá tak, že by jejich Mistr musel vše slyšet, víme ovšem, že on to věděl předem. Přichomejtlo se tam zrovna nějaké děcko: možná si zrovna hrálo na písečku nebo dělalo něco jiného. Mistr si ho zavolal, postavil před učedníky a řekl jim: "Opravdu, říkám vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, jistě do Božího království nevejdete."
Tak. Učedníkům zůstal nad tím rozum stát: "Když jsme dorůstali, byli jsme rádi, že už nás nepovažují za děti. A teď, když jsme staří borci, chce od nás mistr, abychom se znovu vrátili do dětských střevíčků ? Vždyť je to holý nesmysl." Jenže Mistr po chvíli pokračoval: "Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten bude v nebeském království největší. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mě."
No, učedníci z toho nebyli hned moudří, ale protože svému Mistru - Kristovi - důvěřovali, snažili se té řeči přijít na kloub. Pokusíme se o to i my. Jde samozřejmě o přirovnání. Ale co tak pozitivního vidí Ježíš na dětech, že to dává - a dokonce s důrazem - za příklad dospělým ? ,Kdo se pokoří a bude jako dítě´, říká Kristus. Jde tedy o pokoru: o upřímné vědomí naší malosti, naší lidské nedokonalosti a mnohdy i duchovní bídy. Všimněme si toho, že to byla Ježíšova reakce na jejich hádku: ,Kdo z nás je největší ?´ Hádali se docela obyčejní lidé a přece každý z nich měl touhu být považován za někoho "lepšího". - Uvědomme si, že taková touha je v každém z nás. A jejím přirozeným důsledkem je pak pokrytectví: vidíme vlastních chyby, ale nechceme je vidět a před ostatními je zakrýváme, děláme se lepšími, než jsme skutečně. To pubertální "vytahování" kluků i snahy děvčat "vzbudit dojem" sem patří. A ovšem i suverénní vystupování dospělých: ,Já jsem přece Někdo !" - "Nebudete-li jako děti...", připomíná nám Mistr. - Myslíte, že nemá pravdu ?
Ale ještě o jednu věc jde, když myslíme na příklad dětí: o důvěru. Pro dítě (samozřejmě v dobré rodině) je jeho táta ten nejsilnější a nejchytřejší na světě a jeho máma tou nejhodnější mámou. Ale jaký je vztah člověka k Bohu ? Snad se příliš nemýlím, když řeknu že přinejmenším podezřívavý: "Ty, Pane, jsi zajisté všemohoucí a moudrost sama. Ale v téhle věci, o kterou mi zrovna jde, tam asi nemáš tak docela pravdu, víš, nezlob se, ale já si to udělám jinak, po svém," tak smýšlí většina z nás a proto to na světě dopadá jak to dopadá. "Budete jako Bůh sami určovat, co je dobré a co zlé", Satanova rajská léčka nám zaznívá v uších stejně jako prvním lidem - a my na ni vždycky naletíme. Když pak spadnou lidi vlastní vinou do nějaké katastrofy, nenapadne je nic chytřejšího než říkat: ,Kdyby byl nějaký Pán Bůh, tak by tohle nemohl dopustit.´ - A Ďábel se chechtá a mne si ruce ...
Tedy ještě jednou. Jde o pokoru a důvěru v Boha - kdo to chceš pochopit, pochop a přijmi. Jsou to dvě základní zbraně proti útokům Zla na lidi. Je k tomu ještě jedna, ale tu si necháme napříště.
Kdo máš zájem, podívej se do Písma: Mk 9,33-37 , Mt 18,l-5 a Gn 3,5.
Bohdan



























