Omlouvám se za to, že středoškolákům píšu pohádku, ale i v pohádkách bývají zrnka prospěšné moudrosti. Tak se přemozte a čtěte dál.
Byl jednou jeden hloupý Honza. Už dávno neléhal za pecí, ani princezny nehledal, to všechno měl za sebou. S tou svojí princeznou (Baruška se jmenovala a byla jen z chalupy, ale pro Honzu to byla pořád jeho princezna) měl už sedm dětí jako schůdečků. Na nějaké povalování času nebylo- vždyť živit tolik hladových krků … Však to znáte. Ale dobré srdce a poctivost, to Honzovi zůstávalo trvale.
Říká se, že koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje. Stalo se, že po sedmém dítku ta Honzova milá princeznička Baruška těžce onemocněla. Vypadalo to tak, že už se nikdy nevyzdraví a že chudák Honza zůstane na všechno sám - jedny pracovité ruce na celou rodinu. Nedivme se, že v té době už v chalupě obraceli čtyřikrát každý halíř, než ho vydali. A že na nějaké mlsání vůbec nebylo pomyšlení.
V tom čase navštívil Honzovu rodinu čert. Vlastně nebylo vůbec poznat, že je to nějaký strůjce zla: vypadal jako vznešený pán, mluvil velmi vlídně vůbec se tvářil jako dobrota sama. A ten si nejdříve vyčíhal Honzovy děti. Viděl, jak ukusují ze svých chudých krajíčků a začal jim vykládat, že on - dobrodinec - by jim rád vystrojil bohaté hody, jen kdyby to tatínek - Honza - dovolil. Toť se ví, že děti byly hned pro. Ať pán jde jen dále do chalupy.
Honza zrovínka s nejstarší dcerkou - taky to byla Baruška, po mamince - šťouchali brambory a míchali je s máslem a česnekem, když přiběhly ostatní děti: "Táto, dneska k večeři budeme mít husu a knedlíky se zelím! Přišel k nám nějakej pán - a že nám to všecko obstará !" Honza udiveně vyvalil oči, ale to už byl ten cizí pán ve světnici: "Ano, opravdu, to jsem říkal, pane Honzo. Mohu vám pro celou rodinu připravit hody jako o posvícení. Máte jenom brambory ? To přece není žádné jídlo. Přijmete mou nabídku ?" - "Ach rádi, vzácný pane", Honza na to, "ale teď už máme večeři na stole. Brambory, tuze dobré, s česnekem a podmáslím máme, jsme vděční Pánu Bohu za ten jeho dar. Sedněte si také a pojezte s námi. Tu husu, když budete té dobroty, můžeme nechat na zítřek k obědu. - A my se, děti, pomodlíme před jídlem: Ve jménu Otce ..."
Sotva Honza a děti udělali kříž, pána nebylo. "To je ale divnej pán," rozumoval Venoušek, "slibuje nám husu a potom zmizí." "A když jsi, táto, mluvil o Pánu Bohu, tak se ušklíbl," dodala Baruška. "Páni mívají všelijaké vrtochy, uvidíme, co bude dále," uzavřel táta Honza a odešel za nemocnou maminkou do světnice.
Uběhl den, dva, nic se nedělo. Třetího dne byl Honza sám na políčku, vybíral řepu. Najednou kde se vzal, tu se vzal, stojí vedle něho ten neznámý pán: "Musíte mě omluvit, pane Honzo, já jsem minule musel vyřídit nějakou neodkladnou záležitost. Ale stále jsem ochotný vám pomoci. Napadlo mě však, že ta jedna hostina vás od bídy nezachrání, vy byste potřebovali větší pomoc. Dělám to ovšem jen z lásky k vám a vašim dětem. Pojďte se mnou !" - Odvedl Honzu o tři meze dále, tam, co už byla panská pole, k loveckému zámečku, který tam stál. Pán se opatrně rozhlédl a když nikoho neviděl, odměřil šest kroků nalevo od vchodu. "Když vyzvednete tento dlažební kámen a odhrábnete tak za dva prsty hlíny, narazíte na truhlici.V ní je poklad: vyberte si, kolik chcete a máte po bídě. Jen to nezapomeňte pořádně zakrýt, aby nikdo nic nepoznal !" Sotva to dořekl, už ho Honza neviděl.
Honza se vrátil do řepy a mudroval o tom, co mu řekl ten neznámý. Nabídka to byla lákavá, ale něco se mu na to pořád nelíbilo. "Jsme chudí a ženu mám nemocnou," povídá si. - A tu mu svitlo: vždyť právě s ní se může poradit. Když se pak vrátil domů, zašel zrovna za Baruškou, vypovědět jí, co se stalo. Žena Baruška, i když byla nemocná, měla rozum jasný a srdce na pravém místě: "Nemůžeme brát z toho, co není naše, to by nám nepřineslo žádné požehnání," řekla a mluvila Honzovi z duše, "řekni jim to všechno pěkně na zámku, třeba nám z toho něco dají." - Honza udělal, jak se domluvili, všecko panu hraběti pověděl i místo ukázal. Hrabě, když na tom místě skutečně poklad našli, Honzovi pěkně poděkoval: "Ten poklad mi ale nějak nahání hrůzu. Uložím ho zatím celý do pokladnice a snad časem poznáme, jak se to tam vzalo. Ale ty, Honzo, máš bídu. Dám ti tedy službu na zámku, abys měl zajištěné živobytí. A i tvá nejstarší dcerka by mohla pomáhat v kuchyni. Jídla máme, bohudíky dost a tak co zbude, může si brát domů, tvoje děti to jistě spořádají."
Honza s velkou radostí pospíchal domů za Baruškou, všechno jí říci. Pan hrabě dodržel slovo a od té chvíle bylo v chalupě po bídě. Všichni byli spokojeni - až na jednoho. To byl čert. Zuřil a prskal, že mu jeho plány už podvakrát nevyšly: nejdříve Honza nepohrdl Božím darem a nyní - s pokladem - se zachoval jako starý poctivec: nabídka zlata mu nezaslepila duši. A proto ten čert usilovně přemýšlel, jak Honzu dostat aspoň potřetí. Podívejme se tedy po krátkém čase do Honzovy chaloupky.
Bída tam zmizela, Honza dostával za svou službu dobře zaplaceno a i dcera Baruška kromě zbytků dobrých jídel přinesla domů nějaký ten krejcárek. Zato mamince Barušce se vedlo čím dál tím hůř: byla den ze dne bledší a v noci už nemohla pro bolesti spát. Ani moudrá babka kořenářka už nevěděla, jak nemocné pomoci. A v těch zlých dnech navštívil čert Honzu potřetí: "Vy jste, pane Honzo, dosud pohrdal mými dary. Troše bramborů jste dal přednost před pečínkou a nedopřál jste ani dětem, aby se pořádně najedly. Ani podruhé jste nevyužil toho, co jsem vám nabízel: mohlste být pánem a vozit děti v kočáře, ale raději děláte sluhu a vaše dcerka děvečku, zatím co chytrák hrabě si nechal všecko pro sebe. - Ale abyste věděl, že mám dobré srdce, nabízím vám svou pomoc ještě do třetice. Vím, co vás teď nejvíce trápí: rád byste měl svou ženu zdravou a těšil se na to, jak s ní šťastně děti dochováte a dočkáte se ještě vnoučat a pravnoučat. Mám tu moc zařídit, aby se vaše žena uzdravila a až do smrti nikdy nebyla nemocná. Ale tentokrát to už nebude zadarmo: podepíšete mi úpis, že po smrti vaší manželky mi odevzdáte svoji duši !" - V té chvíli se Honzovi rozjasnilo, s kým má tu čest. Jen stěží ze sebe vysoukal otázku: "Vy, pppane, jste snad ččče..r...t ?" - "Ano, máte pravdu, jsem čert. Ale chci vám ukázat, že my, čerti, nejsme takoví, za jaké nás vy, lidé, pokládáte. Proto jsem přišel právě za vámi, protože vím, že jste člověk poctivý a ne hlupák, za kterého vás někteří lidé mají. Rozvažte si to tedy dobře: máte možnost zbavit svoji Barušku trápení až do konce jejího života. Podmínku znáte, ale myslím, že nebudete takový sobec, abyste pro štěstí své dušičky obětoval utrpení své ženy. To vám tedy říkám: rozmyslete se dobře. Pozítří, po klekání, si přijdu pro vaši odpověď !"
Ubohý Honza. Pro svou Barušku byl připraven obětovat všecko. Ani vidina, že po své smrti by měl odevzdat peklu svou duši ho neděsila. Hrůzu měl jen z toho, že by se dal do spolku s peklem a že by se tak vlastně stavěl proti Pánu Bohu. Kudy chodil, všude o tom přemýšlel. Láska k ženě se v něm střetávala s pocitem, že by svým souhlasem uvedl rodinu do nebezpečných osidel zla. A tak, když si sám nevěděl rady, zašel za farářem. Vyprávěl mu o všem, co se stalo od prvního setkání s tím neznámým pánem, až po tu čertovu poslední nabídku. A že by byl tak rád, aby jeho Baruška i děti byly šťastné, že by proto neváhal ani vlastní duši obětovat.
Starý kněz se dlouho zamýšlel. Pak se Honzy zeptal: "Jak ti to vlastně, Honzíku, ten satanáš slíbil ? Řekni mi to přesně !" "No, řekl mi, že se Baruška hned uzdraví a až do smrti nebude nemocná. A že potom mu musím dát svou duši. - Ale já i tohle bych rád obětoval," opakoval znovu Honza.
"Honzo, jsi poctivý člověk a máš dobré srdce. Na tvou duši nemá peklo nárok, ale úpisem by ses vzdal i svého těla, protože tělo bez duše nemůže být. - Já už tuším, že ten pekelník to má dobře spočítané - dobře máš, že se bojíš spolku s ním. Jak je dnes tvé Barušce ?" "Čím dál, tím
hůř. Stará Háta kořenářka neví už žádné pomoci. Říkala mi dokonce, že Barušce už mnoho života nezbývá"- a Honza se rozplakal jako dítě.
"Honzíku, naše životy jsou v Božích rukou, nikdo nevíme svého dne ani hodiny. A je to tak dobře. Důvěřujeme přece Pánu Bohu, že i všechno bolestné, co na nás dopouští, má svůj smysl pro spásu lidí. Řeknu ti, jak to ten černý darebák zamýšlí. Po všem, cos mi řekl, jsem si tím úplně jistý: on ti přece neslíbil, jak dlouho byste ještě žili ! - Ty mu podepíšeš úpis. V tu chvíli se Baruška zbaví všech bolestí, ale zakrátko potom umře, ty ji budeš následovat - a ve vaší chaloupce zůstane sedm sirotků: nejmladšímu Honzíčkovi není ještě ani rok. Ne, na tohle nesmíš naletět ! - Poslechni tedy mou radu: zítra, než začne zvonit klekání seber svoje všechny děti, stoupněte si u Baruščiny postele a modlete se. Modlete se s důvěrou, že tak nebo tak, ať se děje vůle Boží. Má-li Baruška umřít, umře v kruhu vaší modlitby a její duše půjde přímo do nebe. Odtud - od Pána Boha - bude tobě i dětem pomáhat. Když Pán Bůh dá, dopadne to jinak. Modlíme se přece: buď vůle tvá ! - Ale tobě, ani dětem nebude moci peklo uškodit."
Honza poslechl radu starého kněze. A v tu chvíli, když zazněl večerní zvon, se už všichni modlili Anděl Páně kolem maminky Barušky, které viditelně odcházel život ze žil. S posledním úderem zvonu už zavírala oči.....V tu chvíli se ozvaly strašné rány za oknem stavení. Ustrašené děti ještě zahlédly postavu pána - čerta, zuřícího, že mu vyklouzl člověk z léčky. Avšak čert se již ztrácel a do chaloupky se po chvíli vrátil klid a mír. A když pak děti i táta Honza obrátili své oči k mamince na lůžku, spatřili ji dlouze oddechovat: po dlouhé době v klidném spánku. Do jejích bledých tváří se opět vracela červená barva.
Druhého dne šťastného Honzu i děti vedla první cesta do kostela: poděkovat Pánu Bohu za uzdravenou maminku.- Honza se pak vrátil do služby, dychtivý sdělit hraběti, co se u nich doma včera večer stalo. Ale pan hrabě už ho vyhlížel sám. A když se mu Honza vypovídal ze své radosti, řekl mu: "Já jsem tušil, že se děje něco divného. Však i já mám pro tebe novinu. V ten samý čas, když doznělo klekáni, nastal v našem zámku strašný rachot, jako kdyby se něco zřítilo. Když jsme se potom šli podívat, co se stalo, uviděli jsme, že v komoře se propadla do hlubiny země truhlice s celým ďáblovým pokladem. Díky Bohu, že jsme se toho zlata nedotkli ! - - - Ale, abych nezapomněl: zvu tě i s celou rodinou k sobě v neděli na oběd. Budeme mít husu, knedlíky a zelí - mně to jistě neodmítneš jako tomu čertovi ?"
Naše pohádka skončila. Když ale chcete, můžete si vymýšlet jak to s Honzou, Baruškou a jejich dětmi bylo dál. Půjdou i dále po cestě spravedlnosti ? Nezbloudí v životě ? Já věřím, že ne. - Ze srdce jim to přeju - A samozřejmě: vám také !
Bohdan



























