Úvodem: prosím za prominutí, že tentokrát se moje psaní některým z vás vůbec nebude líbit. A zde jsme hned u jádra dnešního tématu: svár pravdy s iluzemi, které jsme si vytvořili.
Dále ještě prosím, abyste nepokračovali v četbě dále, dokud si nepřečtete krátký úryvek z Matoušova evangelia: 28, 11-15.
Nedovedeme pochopit, že ten "výklad, který je u Židů rozšířen dodnes" mohli ti Židé brát vážně, když je založen na svědectví lidí, kteří při předmětné události spali. Na to by nenaletěl ani ten nejhloupější soudce. Ale, bohužel, tato podivuhodná důvěra vůči průhledné lži není u nás lidí nic neobvyklého. Vzpomínám třeba na důvěru zamilovaného děvčete, které za nic na světě nechtělo připustit, že její "věrný" milý je ve skutečnosti darebák, který střídá holky jak se mu zachce. Všichni kolem dokola to věděli, jen ona to nechtěla brát na vědomí. Též si připomeňme, že mezi námi je stále dost lidí, kteří považují padesátá léta našeho národa za jeho zlatý věk. Anebo si vzpomeňme na neonacisty v dnešní době. To už nám zůstává opravdu rozum stát.
Můžete mi právem namítnout, že jde o extrémní případy lidí, jejichž předstírané "přesvědčení" zakrývá jen jejich jiné zájmy, které stojí v pozadí. Budiž. Ale co, když se podíváme do dějin ? Třeba v našem národě na předcházejícími generacemi všeobecně oslavovanou dobu husitskou. Jak dlouho to trvalo, než jsme byli ochotni podívat se pravdě tváří v tvář a říci si, že Husovo upálení bylo jen záminkou pro násilné řešení společenských sporů, které by se daly - při dobré vůli ovšem - řešit jinak. Že husité hlásající "svobodné hlásání slova Božího" sami tuto svobodu nedovolovali jiným. Že slavná vítězství "Božích bojovníků" měla mnohdy v pozadí strach žoldnéřských vojsk před jejich krutostí, která ovšem s křesťanstvím neměla nic společného. Že se všechny husitské ideály zvrhly v pouhé drancování natolik, že i oslavovaný národní hrdina Jan Žižka, původním povoláním loupeživý rytíř, se se svými spolubojovníky rozešel. Že po době Karla IV. měly české země otevřenou cestu, aby se staly kulturním centrem střední Evropy, ale po pohromě tohoto "nejslavnějšího období českých dějin" dlouhou dobu živořily na samém konci evropského kulturního vývoje ?
Můžeme si dále vzpomenout z evropských dějin na slavnou francouzskou revoluci, hlásající volnost, rovnost a bratrství, ale ve skutečnosti nastolující diktaturu, despotismus a teror. Za staletí předcházejících "tyranií" nebylo povražděno tolik lidí, jako za vlády této "svobody". - Tím ovšem se nechci vůbec zastávat vlády Ludvíků.
Dějinných příkladů tohoto podivného lidského myšlení je ovšem daleko více: vždycky jde o to prokázanému zlu dát punc pravdy, pokroku nebo aspoň dějinné nutnosti.
Mně dnes nejde o oživení dějinných vzpomínek ( i když historie by nám měla být učitelkou života). Jde mi - a doufám, že nám všem - o současnost. Dnes mluvíme o svobodě, která se nám otevřela na sklonku roku 89. Je v tom kus pravdy, ale není to pravda úplná. V nadpisu republiky zmizel název "socialistická", z ústavy vypadl článek o vedoucí úloze KSČ, hospodářství je motivováno potřebami trhu a socialisticky šedé ulice ožily barvami opravených fasád a nových staveb. I křesťané dnes mohou pracovat svobodně, důkazem toho je třeba naše škola. Na druhé straně je však myšlení naší společnosti stále v zajetí tradic minulého režimu: v politice straší lidé, kterým jsou jejich osobní zájmy nad zájmy lidí, o nějaké etice politických jednání je hanba mluvit (stačí se podívat v televizi na jednání "zástupců lidu" v parlamentě). Organizacím narostla fůra zbytečných papírů, které svědčí o formálnosti našich styků: pečlivé poznání skutečnosti je nahrazováno popsanými lejstry. Úřady a soudy se nemohou vymanit ze socialistického zlozvyku soudit podle litery a nikoli podle zdravého rozumu: student, který dýkou pobodal učitele, nesmí podle soudního rozhodnutí být vyloučen ze školy, protože dotyčný čin není zakázán školním řádem. Atd., atd, příkladů je mnoho.
Vy se teď asi ptáte, proč o tom píšu, když žádný z nás nemá na podobných věcech podíl. Je totiž smrtelné nebezpečí, že společnost začne pokládat neférová jednání za jakousi samozřejmost, které je nutno se podřídit, abychom v životě obstáli. Začneme považovat za nutné pro obchody okrádat lidi, pro občany "podmazávat" úředníky a pro politiky včas pomlouvat odpůrce, aby sami získali důvěru. Aj. Jinak řečeno: co je nám po nějaké morálce, když nám kyne okamžitý prospěch. - Slyšel jsem jednou v plném autobusu pěkné moderní přísloví: "sedni si, dokud jsi mladej, až budeš starej, nikdo tě nepustí".
Iluze o stavu současné naší společnosti si snad neděláme: zůstává ovšem ta iluze poslední, nejnebezpečnější: že to tak musí být a že to tak musíme dělat, chceme-li my sami trochu slušně žít. Naučili jsme se to v socializmu, pokračujeme v tom ve jménu svobody i dále. Protestuji: naše společnost nebude nikdy svobodná, nebudeme-li ochotni odložit současný materializmus praktického života a vrátit se k životním normám Kristova evangelia. Několikrát v dějinách se už takový převrat v myšlení uskutečnil. Proč to nezkusit znovu ? Pamatujme: příklady táhnou. A jednotlivec zakotvený v Bohu dokáže ve svém okolí mnoho změnit. Úsilí o takovou změnu je ovšem nutno založit na společenství s Bohem - na modlitbě. A o tu vás každého - ve jménu svobody - prosím.
Bohdan



























