Jsou iluze celospolečenské, jsou i iluze osobní. Čtrnáctiletá dáma si zapálí cigaretu a ráda se nechá unést iluzí, že je vlastně už dospělá. Podobně i mladík stejného věku si na sebe natáhne černé triko s lebkami a opásá se řemenem pobitým cvočky a sní o tom, jaký je vlastně hrdina a vyjímečný člověk. Samozřejmě, že kolemjdoucí lidé soudí jinak, ale to těm dvěma nevadí. Přivádí nás to na myšlenku, že přijetí takové iluze má v pozadí nějakou neuspokojenou touhu. Vraťme se k příkladům z našeho minulého zamyšlení.
Třeba ti husité. Jsem přesvědčen, že bitvu u Lipan nepovažovali Češi v té době za národní tragedii, ale spíše si oddechli, že konečně nastává čas k tomu, aby se společenská nedorozumění řešila s chladnou hlavou. Husitské období za vrchol národních dějin začalo prohlašovat až národní obrození. V pozadí byla ovšem tužba ušlápnutého národa: "podívejme se na to, jak jsme byli dobří, když jsme to všem okolo natřeli !"
Anebo "Velká" francouzská revoluce. Co bylo pro žádoucí image národa pohodlnější ?
Prohlásit to několikaleté běsnění a vzájemné vraždění za celonárodní ostudu anebo je raději vydávat za počátek pokroku a nové epochy lidstva ?
Vraťme se ke Kristovu zmrtvýchvstání. Můžeme tam snadno vystopovat dvojí tendenci. Jednak strach z mocných: víme jak velerada šílela nenávistí vůči Kristovým stoupencům. Avšak též strach z Kristových nároků na život lidí. Pohodlnější tedy bylo zapomenout na vše, čeho byly více či méně svědky a se skloněnou hlavou přijmout myšlení, které hlásala vůdčí skupina lidského stáda. Může nám to připomenout vývoj ateizace našeho národa. Před rokem 48 se hlásilo ke křesťanství přes 90% lidí. Po únorovém "vítězství lidu" zavládl v národě strach z mocných: obavy o zaměstnání, o studium dětí. Pohodlnější bylo zapomenout na Boha - abychom si nezkomplikovali život. V pozadí toho zapomínání stály ovšem i Kristovy nároky na morálku. Nakonec se nám to projevilo mravním úpadkem po roce 1989, v době, kterou právě prožíváme. Může nás napadnout v této souvislosti Kristův výrok o dvou cestách (Mt 7:13,14): není možno říci nic jiného, než že ty pohodlné cesty vedly vždy v historii do slepé uličky nebo do katastrofy. Osud lidí je totiž vždycky právě jen v jejich rukou.
Po všeobecných úvahách se vraťme k nám samým. Schválně si někdy zkuste vzít nějaké noviny a spočítat poměr počtu zpráv o lidských lumpárnách k počtu zpráv o jejich chvályhodných činech. Už teď je nám jasné jak to vyjde. Že by to zlo tak převažovalo ? Není to tak. To jen náš podvědomý zájem nás vede ke sledování všech špatností na druhých lidech: mimoděk se s nimi porovnáváme a zjišťujeme, že naše vlastní nedostatky nejsou až tak strašlivé, což nám dělá dobře. Kdybychom sledovali pouze dobré lidské konání, museli bychom si možná připadat s prázdnýma rukama dost trapně ! - Čili: vytvořili jsme si iluzi o sobě, že jsme vlastně dobří. Iluze je to nadmíru příjemná, má však svůj nebezpečný důsledek: představa, že jsme dobří, nás ukolébá - nemáme pak snahu pracovat na sobě. A zde jsme u kořene nebezpečí všech iluzí: zbavují nás touhy a úsilí něco zlepšovat. Jak ve společnosti, tak u sebe. Iluze je vlastně lež. Lež, zakrytá pouze líbivým obalem. Braňme se takovým iluzím ! Ve jménu krásy našeho lidského života !
Bohdan



























