25. června 2008 v 22:23
|
Bylo to v roce 1944. Pro vás je ten čas nedohledný, ale ujišťuji vás, že jsme tehdá byli úplně stejní lidé jako jste dnes vy. Byla ovšem válka. V tom roce už mělo Německo válku jasně prohranou, další pokračování bojů a v souvislosti s nimi zbytečné utrpení lidí a ztráty ještě dalších milionů životů - to mohl prosazovat pouze šílenec. Adolf Hitler tím šílencem (?) - byl. (Otazník, který jsem napsal, je tam jen pro pořádek. Mnohdy totiž nedokážeme odlišit šílenství klinické od posedlostí zlem.) V létě toho roku se několik německých velitelů pokusilo o atentát na "Vůdce". Plán se však nezdařil a doplatili na to životem. Před Vánoci, když se fronta posunula už na německé území do pohoří Ardeny, se šílený vládce naposledy pokusil o ofenzívu. Pro její uskutečnění musel povolat do armády i šestnácti- a sedmnáctileté chlapce - ztráty na bojištích nebylo v té době možno už jinak nahradit. Podařilo se mu skutečně překvapit spojenecká vojska útokem v době, kdy s ním nikdo už nepočítal, a o vánocích místo touženého klidu zbraní krvácely a umíraly tisíce lidí. Příhoda, kterou uvádím, se udála právě o Štědrém večeru. (Pro úplnost: německá ofenzíva ztroskotala za necelý měsíc, každý myslící člověk to očekával. Jenže - bohužel: šílenství a zlobu rozum nezastaví.)
- - -
Příběh vyprávěl člověk, kterému bylo tenkrát 12 let. Jmenoval se Fritz. Bydlel spolu se svou matkou v Ardenách, blízko německo-belgických hranic. Byl Štědrý večer roku 1944. Před válkou jejich ošumělý domek sloužil jeho otci při rolnických pracích. Když je tam otec posílal, říkal mu: "V lese najdete bezpečí." Svěřil mu, aby chránil matku, a řekl mu: "Nyní jsi pánem domu ty!"
Jeho otec byl zmobilizován do takzvané civilní obrany a nemohl za nimi přijít na Vánoce.
Ten večer zuřil okolo urputný boj o Ardeny. Maršál von Rundstedt vrhl do zoufalé ofenzívy všechny své síly.
Neustále duněla děla, štěkaly kulomety, letadla ustavičně přelétávala nad lesy a světlomety přesekávaly noční tmu jako ohnivé meče. Nedaleko jejich domu umíraly stovky spojeneckých a německých vojáků.
Najednou někdo začal silně klepat na dveře. Matka rychle zhasla svíci. Chlapec se šel podívat, kdo to je. Matka ho však předešla a sama otevřela dveře.
Venku stáli dva muži s ocelovými helmami na hlavách. V první moment vypadali jako nějací duchové. Jeden z nich oslovil matku neznámou řečí, opětovně ukazujíc na třetího vojáka, který ležel před nimi na zemi. Maminka pochopila dříve než syn, že jsou to američtí vojáci - jejich nepřátelé.
Chvíli zůstala úplně potichu. Jako by hledala pomoc.
Vojáci byli po zuby ozbrojeni a mohli vejít do místnosti i násilně. Stáli však venku a prosili očima, aby je pustili do domu. Raněný vypadal víc mrtvý než živý.
"Pojďte dovnitř!", řekla konečně matka. Vojáci vzali raněného a nesli ho dovnitř. Položili ho na postel. Ani jeden z vojáků nerozuměl německy. Když se maminka pokusila prohodit několik slov francouzsky, jeden z vojáků cosi odpovídal lámavou francouzštinou.
A pak se matka začala starat o raněného. Mezitím se obrátila na svého syna.
"Fritzi, tito dva mají ztuhlé prsty, pomoz jim sundat kabáty a boty a dones kbelík sněhu."
Za chvíli Fritz drhl vojákům nohy sněhem. Matka a syn se dozvěděli, že vojáci ztratili spojení se svým oddílem a už třetí den bloudili po lesích.
Matka zavolala na syna, aby došel do komory pro trochu brambor a na dvoře chytil velkého kohouta, kterého se chystal zabít na Nový rok, kdy měl přijít domů i tatínek. Zatím co matka čistila spolu s Američanem zařezaného kohouta, druhý voják seděl u těžce raněného a dlouhými fáči mu obvazoval postřelenou nohu.
Pomalu se připravoval vánoční stůl, když najednou uslyšeli nové bouchání na dveře. Mysleli si, že to budou další Američané, kteří zabloudili. Fritz šel do předsíně a zavřel za sebou dveře z kuchyně. Matka vyšla hned za ním. Otevřeli dveře a zůstali stát proti čtyřem vojákům v uniformách, které moc dobře znali. Byli to jejich němečtí vojáci.
Strach jako by je přikoval k zemi. Znali tvrdý vojenský zákon. Věděli, že dát přístřeší nepřátelským vojákům je zrada, za kterou se platí životem.
Maminka se brzy ovládla a zcela pokojně řekla: "Radostné Vánoce!"
"Radostné Vánoce!"odpověděl kaprál a začal matce vysvětlovat: "Ztratil se nám náš oddíl a chtěli bychom u vás pobýt do zítřka. Můžeme se zde odpočinout?"
"Samozřejmě,"odpověděla matka, "a můžete i něco teplého sníst."
Vojáci se radostně usmáli, když ucítili přes přivřené dveře vůni jídla.
"Ale", dodala pevně matka, "máme jiné tři hosty, které jistě nebudete pokládat za své přátele."
A tu najednou její hlas nezvykle zpřísněl: "Dnes je Svatý večer a v tomto domě se nebude střílet!"
"Kdo je tam?...Američané?"
Matka se pevně podívala každému do očí, pak znovu pevně jednomu po druhém hleděla do zimou ztvrdlých tváří.
"Poslyšte," říkala úplně pomalu, "mohli byste být mými syny, stejně jako ti uvnitř. Mládenec raněný do nohy je na tom velmi zle. Jeho dva přátelé se ztratili v lesích. Stejně jako vy. Alespoň přes tuto noc," obrátila se ke kaprálovi, "alespoň přes tuto noc, přes tuto Svatou vánoční noc se přestaňte zabíjet!"
Kaprál se na ni dlouze zadíval. Uběhly dvě, tři minuty úplného hrobového ticha, které se zdálo nekonečné. Pak matka přerušila jakékoliv váhání: "Pojďme!"
Znělo to jako vojenský rozkaz. A potom silně zatleskala rukama.
"Prosím, položte zbraně sem do kouta a pospěšte si, aby vám to ti tři uvnitř všechno nesnědli."
Ohromení němečtí vojáci odložili své zbraně na hromadu vedle dveří. Mezitím maminka spěšně vešla do kuchyně a jednomu Američanovi něco vysvětlovala. On jí něco anglicky odpověděl.
Fritz s údivem pozoroval, jak ti dva Američané odevzdávají mamince své zbraně.
Když potom Němci i Američané nervózně stáli jeden vedle druhého v malé světnici, maminka přímo mistrovsky zvládla celou situaci. Stále se usmívala a snažila se všechny obsluhovat s tou největší láskou.
Dříve, než se dali do jídla, pomalu se pomodlila modlitbu Otče náš. Upečený kohout zmizel, než bys řekl švec. Potom maminka přinesla trochu ovoce a koláče, ba nalila každému do pohárku i trochu vína. Všichni si přiťukli a navzájem si popřáli: "Radostné Vánoce!"
Před svítáním kaprál poradil Američanům, jakou nejkratší cestou se mohou dostat zpátky ke svým oddílům. Bylo docela zvláštní, že Němci měli mimořádně přesné informace, i když sami zabloudili.
"Jděte podél této říčky, a o něco výše najdete oddíly vaší první armády," říkal kaprál a přitom ukazoval na mapě Američanovi, kudy mají jít.
Američan se usmál a podal kaprálovi ruku. Pak maminka vrátila všem jejich zbraně.
"Chlapci, buďte opatrní! Chci, abyste se vrátili do svých domovů, až k tomu přijde doba. Bůh vás všechny opatruj!"
Vojáci navzájem stiskli ruce a matka se synem se za nimi ještě dlouhých pár minut dívali, jak se vzdalovali opačnými směry.
Když potom vešli dovnitř, maminka vzala do rukou starou rodinnou Bibli. Fritz se díval do matčina obličeje. Kniha byla otevřena právě na místě události prvních Vánoc.
"Božské dítě se narodilo Marii v městě Davidově. Pastýřům se zjevili andělé a zpívali: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!"
Fritz se neubránil dojetí a maminku políbil: "Maminko, ty jsi byla dnes tím andělem!Ty jsi zvěstovala lidem pokoj Boží, pokoj lidem dobré vůle."
- - -
K příběhu není co dodávat. Pro pořádek sděluji, že je citován z homilie, kterou napsal P. Jakub Berka.
Bohdan
Přeci jen bych něco dodal. Tento známý příběh mi připomněl jiný, o kterém se dnes příliš nemluví. Stal se také na západní frontě, ale o rovných třicet zim dříve. Tehdy ve čtrnáctém roce, když chlapi rukovali na vojnu, loučili se: „Do švestek jsme zase doma!“ Zatím však stáli zavšivení v zákopech a hleděli na hnijící těla svých padlých kamarádů a právě o vánocích od samého rána nikdo nevystřelil. Sběrači mrtvol nejprve na sebe vzájemně pokřikovali, pak už i společně zpívali vánoční koledy. Ustala jatka. Dosavadní ne-přátelé se vzájemně navštěvovali v zákopech a vyměňovali si dárky, dokonce prý i hráli fotbal. Mobily tehdy nebyly a tak tato „stávka“ trvala dva dny než se do toho vložila vyšší místa a začala je honit „do práce“, ale „zkažení“ vojáci stříleli jenom do vzduchu. To trvalo další dva dny, pro někoho možná strašná představa. Nepomáhaly ani hrozby běsnících důstojníků hrozících zastřelením. Zadrhnuté kolo válečné mašinérie museli pomoci znovu roztočit až zjednaní provokatéři a ostřelovači. Následující rok byly opět pokusy o podobné příměří, ale to už si páni důstojníci dokázali ohlídat pořádek, mimo jiné i proto, že také jejich zásluhou, byl z loňských pamětníků už málo kdo živ a nastoupily nové moderní způsoby vedení boje. Je zvlášť pozoruhodné, že se o této mimořádné události mluví asi stejně často, jako o dezertérech a vojácích, kteří byli popraveni pro výstrahu „za zbabělost“= odmítli totiž vraždit. Jsou však vyzdvihováni váleční hrdinové, díky jejichž perfektně odvedené práci se např. grilovali lidé v drážďanském krytu. To však už bylo o 24 let později, tak ještě k těm předchozím jatkám. Naši dopadení a pro výstrahu popravení legionáři 16.6.1918 v Itálii neměli nárok ani na duchovní útěchu feldkuráta (zradili císaře pána), maďarská popravčí četa však ano. Feldkuráti učinkovali i v druhé světové. Dnes se jim má správně říkat polní kaplan, jejich služba není primárně evangelizační a není motivována snahou o získání nových členů pro svou víru či církev. Úkolem je zejména podporovat velitele všech stupňů.