Honzů je na světě moc a těch hloupých mezi nimi taky dostatek. Tenhle, o kterém chci povídat, to neměl v životě zrovna lehké. Nejdřív mu umřel táta, pak máma, z chalupy ho vyhnali a tak Honzík chodil od sedláka k sedlákovi a dělal jim čeledína. Jak to už, bohužel, u lidí bývá, všude ho odbývali a dávali mu najevo, že k ničemu není, že je hlupák. Myslím, že to bylo nezasloužené, jednak byl ten Honzík ještě mladičký, ale spíše to bylo tím, že mnozí lidé se rádi vytahují nad ty druhé, když k tomu mají příležitost. Přece jen to však bylo k něčemu dobré: Honza si vzal do hlavy, že půjde do světa, vyhledá chytré lidi a od nich se naučí moudrosti.
A tak jednoho jarního dne, když ještě na poli nebylo moc práce, poděkoval paňmámě i pantátovi, co u nich sloužil naposled, a že půjde do světa. Paňmáma nebyla z těch skrblivých a dala mu na cestu pecen chleba s homolkou sýra do mošny a popřála mu šťastné pořízení.
Honzík šel kudy ho nohy nesly, až přišel k jezeru. Na břehu samé vody klečel nějaký lepší pán a cosi tam kutil. Honza přišel blíž, aby se na to podíval. Pán měl vedle sebe džbán, v ruce sítko a tím sítkem nabíral vodu z jezera a pokoušel se ji nalévat do džbánu. Samozřejmě mu voda vždycky vytekla, ale on na to nedbal a nabíral vodu sítkem dále. "Co to děláte, pane", osmělil se Honza. "Copak nevidíš, chlapče ?", vlídně mu odpověděl pán, "přelévám jezero. Nechám jen malé jezírko uprostřed, okolo zbuduji krásný sad. Okrasné i ovocné stromy, loubí, stíněná zákoutí. Prostě - bude to pohádkově krásné ..." a pánův obličej se rozzářil radostí. Honza vyvalil oči, ale zmohl se už jen na jedinou otázku: "A proč to, prosím, nabíráte cedníkem ?" - "Vidím, chlapče, žes ještě mladý a nezkušený. Kdybych nabíral vodu naběračkou, byl by džbán za chvíli plný a já bych s ním musel běžet přes vršek. Takhle si ušetřím spoustu zbytečného běhání." A po chvíli dodal: "To víš, že jsem k moudrosti nepřišel hned, léta jsem studoval a přemítal. Však, budeš-li pilný, i ty časem k moudrosti dojdeš." - A pán vzal znovu sítko, aby pokračoval ve své práci.
Honza ani nepozdravil, byl z té pánovy moudrosti celý tumpachový. A tak se raději vydal od jezera do hor: snad že tam najde jinou moudrost. Vyběhl až na nejvyšší horu. Brrr, byla tam zima, na vršcích foukal studený vítr. Rozhlédl se - a vida: člověk. Byl celý uhoněný a jak uviděl chlapce, hned na něj zavolal: " Hochu, hochu, to je dost, že už jdeš. Pojď mi honem pomoci, ať mi nevyhasne oheň !" Honzík se rozhlédl. Skutečně, kousek od velké hromady dříví stála kamna, do červena roztopená. "No tak, nekoukej, a honem mi pomoz. Mám tolik práce ! Musím pokácet a pořezat kmeny a polena nanosit až sem. A nikdo mi nepřijde pomoct. Jó, takhle to teplo, co mají ode mě, to berou, ale máknout trochu, to ne ! - Ale kam ty běžíš, pomoz mi přece ! Nejsi vůbec lepší než ti dole ...", slyšel ještě Honzík člověka za sebou láteřit.
"Kdo uteče, vyhraje," opakoval si Honzík pro sebe tiše, "seběhnu raději do vedlejší doliny, snad najdu někoho, komu budu rozumět, tyhle moudrosti nejsou pro moji hlavu." Pustil se po jižním svahu dolů. Tam bylo teplo, sluníčko pěkně hřálo a Honza po chvíli zapomněl na divousa z vrcholu hory. Jen hlad ho trápil, chleba a sýr od hodné paňmámy už dávno snědl. Sráz hory přešel do pastviny. A pod pastvinou sad. "Najít takhle pár jablek nebo hrušek, to bych si dal", povídá si Honzík, kterému kručelo v břiše. Prošel kus cesty sadem, ale na stromech nic k snědku. Jenom listí, ale bylo tak nějak divně barevné: skoro se mu zdálo, že ty stromy usychají. Ušel zase kousek, když tu uviděl žebřík a na žebříku člověka. V jedné ruce kbelík s barvou, v druhé ruce štětku, kterou natíral list po listu. Honzík pěkně pozdravil a pak poprosil toho člověka: "Prosím vás, pane, nemáte náhodou kousek chleba nazbyt ? - Já už jsem od rána nejedl." Pán přestal natírat, shlédl dolů a pak řekl káravě "Ne samým chlebem živ jest člověk ! Jsou přece věci daleko ušlechtilejší, než je péče o pozemské statky. Pohlédni na mne: chci lidem přinést kus dokonalé krásy. Dříve zahradníci uměli pouze sázet stromy do řad nebo přistřihovat jim koruny do.rozličných tvarů. Musel jsem přijít já, abych lidem ukázal, že dokonalá krása spočívá v barevnosti. - Jenže ti hlupáci to nechtějí pochopit a shánějí se jen po všedních potřebách. Jako příkladně i ty !" Káravě se podíval na hocha a namočil štětku, aby pokračoval ve své podivné práci.
Honzík se smutně podíval na vadnoucí stromy a šel dále do doliny. Minul les - a za lesem chaloupka. Zrovínka jako za starodávna s doškovou střechou a malými okny. Ale v těch oknech kvetly muškáty a přes jejich květy se na něho dívají lidské oči. Dobrácky a mile: "I to jsou k nám hosti, chlapče. Vidím, že jsi celý ušlý a přejedený asi také nejsi. Nestojíš ty o trochu bramboračky a o krajíček chleba ?" To se ví, že Honza se nenechal pobízet, možná v tom kalupu ani nepozdravil. Ale stařenka se na něj dívala s radostí, když viděla, jak klukovi chutná. - Honzík, až měl po hladu, si uvědomil, že by měl stařence moc poděkovat za to nečekané pohoštění. Poděkoval tedy a když se ho stařenka vyptávala na cestu, svěřil se jí, že jde do světa hledat moudrost, ale že moudrost těch pánů, které dosud potkal, se mu nijak nezamlouvá. A jestli prý stařenka nezná někoho moudřejšího. Babička na to: "Víš chlapče, já jsem jen obyčejná ženská. Co dělají ti pánové - tomu nerozumím. Já umím leda uvařit trochu té bryndy nebo zaštupovat ponožky. Ale přece ti někoho poradím. Na konci vesnice, přes kterou půjdeš, je chalupa. A před tou chalupou zahrádka bez plotu, na zahrádce několik stromů plných jablek, hrušek a švestek. Bydlí tam krejčí Vendelín a to je takový mudrlant. Třeba on ti poradí. A nezapomeň ho ode mě pozdravovat !"
Honzík pěkně poděkoval stařence, s vděčností se podíval ještě na její chaloupku a viděl, jak mu z okna mává. Zamával také a pak už běžel cestou přes dědinu, až přišel před poslední stavení: před ním zahrádka bez plotu a stromy plné ovoce. Honzík si ale netroufal něco utrhnout a raději šel hned k vrátkům. Zaťukal, a když se ze světnice ozvalo zvučné: "Dále", vstoupil. Pan Vendelín zrovna došíval poslední knoflíky k ušitému plášti. "Dej vám Pán Bůh dobrý den", pozdravil Janek. "I dej ho Pán Bůh i tobě ! - Copak mi pěkného neseš ?" - Honza vyřídil pozdrav od stařenky a pak se svěřil krejčímu se vším svým trápením: jak by chtěl najít moudrost, ale že hledá marně. "Ale chlapče, vždyť tys už tu moudrost našel, jen že sis jí nevšiml - přišla ti moc všední." Honzík se podíval tázavě. "Víš co, hochu, než bych ti to složitě vysvětlil … Pojď mi, prosím tě, dozapínat ten plášť." A pan Vendelín si už navlékal čerstvě ušitý plášť a zapnul dole několik prvních knoflíků. Byl to totiž nějaký panský plášť a těch knoflíků na něm bylo tuze mnoho. Honzík se nedal pobízet a zapíná knoflíky jeden po druhém. Ale jak tak zapíná, vidí, že ten plášť krejčímu nějak nesedí: vznikají tam všelijaké záhyby. "Co tak po mně koukáš, chlapče, něco se ti nelíbí ?", ptá se s úsměvem pan Vendelín. "Já nevím, čím to je, ale ten kabát asi na vás není šitý, nějak divně vám to sedí." "To bych se moc divil", pan Vendelín na to, "ten člověk, pro kterého to šiju, má zrovna takovou postavu jako já. - A co kdybych udělal tohle ?" a pan Vendelín se zkroutil doprava. " No to už ty faldy zmizely, ale vy zase v tom stojíte nakřivo", povídá Honzík po pravdě a bojí se, aby se krejčí neurazil. Ale ten se jen usmívá, pozoruje chvíli chlapce a pak se ho zeptá: "A v čem myslíš, že je ta chyba ?" Honzík se ale červená, bojí se odpovědět a tak raději mlčí. "Tak já to řeknu za tebe. Ty si jistě myslíš, že jsem ten plášť špatně ušil, poznáš ale za chvíli, že to není pravda. Chyba je jinde. Podível se dolů na první knoflík !" Honza poslušně kouká dolů - a skutečně: první dírka je prázdná a první knoflík je zapnutý až v dírce druhé ! - Tak znovu celý kabátec rozepnul. Když pak knoflíky pořádně pozapínal, padl plášť panu Vendelínovi jako ulitý. A pan Vendelín pokračoval: "Víš, chlapče, s tou lidskou moudrostí je to jako s těmi knoflíky: první zapneš špatně a pak je to špatně celé. Ti tři pošetilí, kterés potkal, se příliš zahleděli do své vlastní "moudrosti", o které ve své pýše nepochybovali. Proto jejich námaha vyšla naprázdno: v tom jejich "zapínání" byla řada vynechaných knoflíků. Ale oni viděli jen ty, které chtěli vidět. Jsou nadaní, ale také domýšliví. - Ta stařenka není tak vzdělaná, ale těch pár knoflíků, co jí Pán Bůh dal, zapnula poctivě. Proto ti také hned uviděla na nose co potřebuješ a dala ti to. A to je ta pravá moudrost."
Honzík se nad tím zamyslil, pak dále už mudroval sám: "Máte jistě kus pravdy, ale ještě mi tam něco chybí. Člověk nemůže myslet jen na jídlo jako zvířátka. Potřebuje něco víc: třeba pohodu, teplo a krásu, jak usilovali ti tři. Mnoho lidí však chce jen peníze a o nic jiného nestojí!" "Jednají stejně pošetile, jako ti tři nahoře. Vidí jen peníze a život jim utíká. - Všimni si ! Stařenka měla v očích pohodu, v chalupě teplo a za oknem muškáty. Pravé moudrost je v tom, dávat lidem, co nejvíc potřebují a ne jen to, na co ve své zaslepenosti zrovna myslí.... Dát v pravý čas dobré slovo, sklínku medu, mast na ránu. Anebo i nasekat děcku, které zlobí.... Počátek moudrosti je právě v tom prvním zapnutém knoflíku. Ale ten si už musí zapnout každý sám. A když pak vidí, že ho kabát někde škrtí, tak nekřivit postavu, ale podívat se nejdříve na ty knoflíky."
Náš Honzík u pana Vendelína zůstal hodně dlouho. Sám jsem ho viděl, jak trhá ovoce ze stromů a rozdává dětem, které by na ně samy nedosáhly..
Bohdan



























