close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Vzpomínky na mládí 1. část

23. srpna 2008 v 22:40 | Ludmila Maláková rozená Růžičková z Polné. |  Život nejen polenské farnosti
Narodila jsem se chtíc a nechtíc 19. srpna 1912 v Polné. Maminka mě moc nechtěla, už jsem byla devátá, ale nic nebylo platné, na svět jsem přišla. A tak byla zase větší starost, jak říkal strýc Mišingru mamince: "Toničko, ty jsi jako soumar a stále při tom zdravá a veselá." Tatínek, když mu sousedé říkali: "Už byste mohli mít dost", říkával: "Však je všechny uživím!" Ale přece se dojal, když se mu v Parlamentě, kde si byl na pivě smáli: "Ty si můžeš odejít na pivo, když ti důstojný pán živí děti!" Ve čtyřech letech jsem se dostala na děkanství a tam se o mě pečlivě starali až do 11 let. A tak si pro mě přišel, musela jsem si sbalit knihy, šaty a jít domů. Šla jsem s pláčem, ale doma jsem si nepobyla.

Sestra Tonča bydlela v Židovském městě a měli jednoročního chlapce Fanouše. Onemocněla, musela do sanatoria do Krče v Praze, a tak jsem musela jít opatrovat. Chodila jsem už do druhé měšťanky. Teď vařit švagrovi, Františka opatrovat… Brávala jsem si ho do školy s sebou, tenkrát to ještě šlo, ale výsledek byl horší. Zhoršila jsem si prospěch. Už jsem neměla 1 a 2, ale 3 a i 4ka byla. Ale že jsem měla dříve prospěch dobrý, tak jsem dochodila třetí měšťanku také. Ale co pak? Doma jsem nemohla být, do učení šli hoši a my, děvčata? Sloužit!
Naši mě dali do Janovic k H., že prý je maminka vzdálená příbuzná, že budu jako doma. Tak jsem si začala chléb svůj vydělávat. A dost trpký. Tři celé roky jsem tam strávila a stále bylo: "…vždyť tě šatíme a živíme." Prosila jsem maminku, ať mě vezme domů, že půjdu do továrny, ale maminka mě pohrozila, že když uteču, že vezme provaz a zas mě tam odvede. Když mně bylo 15 let, tatínek zemřel a tak jsme byli, až na Tonču, mamince na krku. Hoši se vyučili a byli bez práce. Jeden druhého jsme podporovali, jak se dalo.
Já jsem se dostala mezitím, zásluhou Jiřiny Dvořákový k nim a bylo po bídě. Dvořák mamince zajistil živobytí a mě měli opravdu jako svou. Co měla Máňa a Jiřka, to jsem dostala i já. Pak jsem si namluvila Karla Smejkala a když zemřel, naši (Dvořákovi) mě chtěli provdat za Lojzu S. To se mně moc nelíbilo. Byl na děvčata. Jednou jsem vezla svačinu na pole a on byl v příkopě s paní Š. a to mě rozlobilo a utekla jsem domů.
No, moc radosti jsem mamince neudělala. Ale našla jsem si místo u řezníka Třeskýho, pomáhala jsem v krámě a měla na starosti dvě děti. Byla jsem u hasičů jako samaritánka, moc se mě hodilo, že když jsem byla u Dvořáků, učila jsem se s Máňou.
Po roce u Třeských jsem dostala nabídku, jestli bych nejela do Dobrušky ošetřovat pana továrníka Bergmana. Měl ledvinovou nemoc. Jela jsem a zase jsem se měla jako v ráji. Byli to Židé, ale museli jsme chodit do kostela. Služebná Věra, ráno v 6 hodin, kuchařka v 8 hodin a já na velkou. Paní byla jako malá vychovaná v klášteře, pocházela z Chrudimi, a tak i se mnou někdy do našeho kostela šla. Pán se mě vždy ptal: "Liduško, nebojíte se mne?" Byla jsem veselá a zdravá a tak jsem vždy odpověděla: "To nevadí, já bych dávala krev každý den!" Smála jsem se, a bylo dobře. Práce jsem moc neměla. Měli kuchařku, služebnou, pradlenu, švadlenu a já jsem jen pána ráno umyla, obvázala, podala snídani, u oběda jsem posloužila u stolu a odpoledne jsem měla volno. Když byly doma dcery (měli dvě Lindu a Evu), tak jsem s nimi jela do Opočna. Tam hrály tenis, nebo jsme se koupaly. V Dobrušce bylo vody málo. Když pradlena jednou za 4 neděle prala, tak jezdila máchat až za Dobrušku, to jsme jí s Věrkou šly pomáhat a bylo tam veselo. Když mně bylo smutno, a pán to hned na mně poznal, tak říkal paní: "Zítra jedem do Poděbrad, Liduška se podívá k bratrům." A hned mně bylo zase dobře. Když jsem paní říkala, že pošlu mamince peníze, tak mně to vymluvili, že to pošlou sami.
I balíčky látek na šaty a hošům na košile poslali. Jednou byla maminka v Poděbradech, a tak jsme tam jeli. Pán říkal: "Vaší mamince ruce musíte líbat, že vás tak vychovala!" Moc se našim líbila. Za Evičkou dojížděl důstojník. Byl v civilu doktor z Prahy a vodil s sebou kamaráda, též z Prahy. Tak jsme se s Otou rozhodli, že tam též půjdu. Naši byli z toho nešťastný, pán div neplakal a říkal: "Tak mně ještě nikdo neposloužil jako Liduška." Paní mě měla též ráda, ale co se dalo dělat.
Dobře jsme to mysleli, ale špatně jsme dopadli. Ota byl zaměstnán jako vedoucí v Lionským obchodě. Pocházel z Kladna a byl synem poštmistra. Když jsme se rozhodli, že by jsme se mohli vzít, šla jsem jednu neděli s Otou představit se rodičům. Bylo po obědě, a já že se podívám po zahradě. Jak jsem šla okolo oken kuchyně, zaslechla jsem, jak se rodiče ptali Oty, zda-li budu mít dost peněz na kauci (věno). Já chudák měla jen 15 tisíc a oni chtěli 30 tisíc, a tak jsem nepozorovaně v předsíni sebrala trenčkot a honem na autobus a domů. Paní jsem řekla, aby mě Otovi zapřela, no a že jsem měla jeti právě na dovolenou, tak se to povedlo a místo do Polné jsem jela s Luxovými dětmi do Skrovnice.
Zde jsem za dva a půl měsíce měla svatbu.
Bylo to 16. srpna 1938.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama