close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Trochu světla ze Světla

28. září 2008 v 21:39 |  Ecclesia

Již podruhé ve svých katechezích obrací Benedikt XVI. naši pozornost k postavám světců, tedy k těm našim bratřím a sestrám, kteří "září jako hvězdy" a jsou tak pro nás vůdčím světlem při našem pozemském putování. Jejich zástupy se stále více rozrůstají, protože "v domě Otce je příbytků mnoho" a patří k nim i místa, která Pán připravil pro nás.



Kdykoliv jdeme někam, kde jsme ještě nebyli, velice vítáme, když tam potkáme někoho ze svých dobrých známých, který je tam už "doma" a dobře se tam vyzná. A takovými známými jsou pro nás právě svatí. Oni jsou navíc jako nádherná mozaika, jejímž autorem je sám Duch Svatý, a tato mozaika nejen oslavuje nejvýš svatého Boha ve třech osobách, ale je také podrobnou mapou a bezpečným itinerářem cesty vedoucí k našemu konečnému cíli v nebeském království. Je to něco jako velká, nanejvýš názorná ilustrace evangelia, převedeného do zcela konkrétní životní praxe.
Když mluví Svatý otec o tom, že Církev svatá každý den obrací naši pozornost k jednomu nebo více svatým, má jistě na mysli také zkušenosti z původního církevního kalendáře, kde je "závazná památka" takřka každý den a v takovém případě obrací tradiční liturgie ke světci všechnu svou pozornost a připomíná si je i v případě, že se střetnou s jiným významnějším svátkem.
Jak by to asi vypadalo, kdyby tito světci dnes žili mezi námi v českých a moravských diecézích a farnostech? Asi by to neměli lehké a není vyloučeno, že by naráželi. Vždyť ještě dnes existují farnosti, kde není dovoleno (!) k přijetí eucharistického Spasitele pokleknout. V době, kdy může pro Eucharistii každý natáhnout ruku, připadá mnoha věřícím zcela nepochopitelné, proč by měli chovat úctu k posvěceným kněžským rukám.
Existovaly vnější projevy upřímné a vroucí zbožnosti, které už nám opravdu nejdou k duhu. Co se vlastně změnilo? Ten, komu byly tyto projevy zbožnosti adresovány, nebo ti, kteří mají svou zbožnost projevovat?
Když si však svatou Kateřinu Sienskou nebo svatého Františka z Assisi představíme vedle některých současných věřících, kteří právě přijali Eucharistii, ani se nechce věřit, že by jedni i druzí věřili ve stejného Pána a jeho reálnou přítomnost v Eucharistii. Dříve i dnes je v ní skutečně přítomen Pán, který je věčný a nejvýš svatý Bůh a jistě se nijak nezměnil. Změnil se náš pohled na Boha. Naše víra už nemá onu sílu, aby v nás probudila potřebnou úctu, a bez takto"zhodnocené" víry nemá láska svou živnou půdu. Je jako semeno, které padlo na okraj cesty nebo na skálu. Jsme tak bláhoví a zaslepení, jako člověk, který dostal obrovský diamant, ale je líný se na něho doopravdy zadívat a spokojí se s tím, že je to v podstatě jen uhlí.
Jestliže sám Svatý otec mluví o tom, že liturgii je třeba vrátit ráz a vědomí posvátna, je to vlastně velmi šetrně a velmi opatrně vyslovená výtka na adresu těch, kteří liturgické změny konkretizovali: nesledovali dostatečně to nejpodstatnější, aby změny upevňovaly víru, prohlubovaly a vyjadřovaly úctu a rozhojňovaly lásku. Posvátno bledne tam, kde se ztrácí úcta. Mnohé dnes zcela běžné chování v chrámu a při bohoslužbách by si oni světci neuměli ani představit, nikdy by si je nedovolili, jinak by si to vyčítali přímo jako hřích. To platí nejen o světcích středověku, ale i o těch, kteří byli ještě nedávno našimi současníky.
Napsala nám jedna žena z Německa: "Co máte pořád proti přijímání na ruku? Já nejsem kojenec, abych se dávala krmit, a moje ruka má stejnou důstojnost jako můj jazyk." Ta paní má pravdu, pokud se pohybuje jen ve velmi úzkém kruhu svého vlastního já. Její omyl spočívá v tom, že nevidí také to, co je mimo ni a co si zasluhuje její opravdovou úctu. Její ruka zasluhuje opravdu stejnou úctu jako její jazyk, ale existují ruce, které mají větší důstojnost než její ruce, protože jsou to ruce, které si sám Bůh oddělil od ostatních a posvětil si je pro svou službu. Posvětil je, protože to pokládal za nezbytné, aby skrze tyto ruce mohl na její jazyk a odtud do jejího srdce sestoupit Ten, který nekonečně přesahuje každou lidskou důstojnost a padají před ním na tvář všechny trůny a panstva, cherubové a serafové. Byly doby, kdy prorok zvolal: "Běda mi, musím zemřít, protože jsem viděl Nejvyššího!" Dnešní člověk by klidně prohlásil: "Viděl jsem Boha, no a co?" Není-li rozdíl mezi posvěcenou a neposvěcenou rukou, není rozdíl mezi knězem a laikem, není rozdíl mezi povoláním a povoláním, a pak také není divu, že nemáme kněžská povolání.
Kráceno -lš-
Světlo 36/08
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama