Do Skrovnice jsem dostala telegram, že pan Bergman zemřel. Měl rozloučení v Pardubicích. Jela jsem do Dobrušky za paní na kole a ta mě s pláčem přivítala. Němci už zabrali oba domy, nechali jim jen jeden pokoj a kuchyň a Němku služku. Vše jim sebrali, zlato, obrazy, koberce…
Paní mě říká: "Já se Liduško nebojím, umím vařit, tak mě vždy někde zaměstnají. A za druhé, bratr, jež je v Anglii slíbil, že mě odtud s dětmi dostane. On je ministerským předsedou obchodu Stránský!" Ale už se to nepovedlo. Paní mi říkala, že mají hodně zboží zazděno a že o tom ví jen šofér, co jezdil s osobním autem, pan Matějovský. Uplynulo čtrnáct dní a už jsem tam nemohla. Byli odvezeni do Ghette Terezín, kde bídně zahynuli. Slečny pak byly odvezeny do Polska a snad kopaly zákopy. Po válce jsem se tam chtěla podívat, ale muž nedovolil, a tak jsem se v Dobrušce octla až po dědově smrti, zavezl mě tam syn Jirka. Dozvěděla jsem se, že Evička se vrátila a žije v Praze a z jejich domu je utvořena dětská poliklinika. Ptala jsem se na Matějovskýho, ten prý brzy zemřel. Teď už se nic nedá dělat, po tolika letech. A stejně bych ráda věděla, zda nalezli to zazděné zboží. A zas jsem tak nemožná, že nikam nemůžu. Už to tak nechám a nebudu se snažit něco vyzvědět. Když jsem byla zdravá a mohla jsem, nesměla jsem. Teď mám času dost, volnost též a zas nemůžu pro neschopnost. To už na světě tak bývá, že se musí ten běh života nějak přežít. S sebou si žádný nic nevezme a umřeme jen jednou. Jiří Wolker byl mladý, a takový básník, a musel svět opustit. Jak ráda jsem měla jeho básně… Už jsem dost užila a prožila, jen se modlím, abych tady dlouho nebyla na obtíž. Jako to bylo v té jedné básni. "Smrt není zlá, je vysvobození z útrap a bolestí, ale to umírání, kde je každý sám. Musí zde zanechat, co míval rád, co vybudoval, co ještě mohl udělat a co nemohl, co si předsevzal. Čas plyne dál a nevrátí, co vzal. Jen bolestné vzpomínky nám zanechal."
Můj otec byl v první světové válce raněn a léčil se ve Vídni. Byli jsme ho v nemocnici navštívit. Mně byly asi tři roky, ale dobře si pamatuji, jak jsem se v té nemocnici našim ztratila. Bloudila jsem po chodbách a lidi mě dávali do sukýnky peníze. Když mně maminka našla, chtěla je vracet, ale pan doktor říkal: "Jen si je nechte a děvčeti za to něco kupte." A tak když se tatínek uzdravil, na vojnu už nemusel, ale měl kratší jednu nohu a nosil hůl. Našel si zámečnickou práci a maminka, já a Toník jsme tam byli u něho. Druhé děti opatrovala ve Věžnici (Malé) babička. Kmotřička v Brzkově měla u sebe Tonču, Marii a Andu. Pak byla v Polné na prodej stará kaplanka na ulici Boženy Němcové. To na památku, že se tam tudy B. Němcová procházela, když v Polné bydleli. No a my jsme se přestěhovali z Vídně domů. Za chalupu dali naši pět set zlatých, nevím zda to bylo na tu dobu dost. Tatínek stále vzpomínal, že v Rakousku ho měli rádi, že si tam Čechů vážili, protože byli dobří pracovníci. Tatínek nikdy nebyl lenoch a měl za zlé těm, co nechtěli dělat nebo se opíjeli. Mně samotné byl vzorným ideálem. Nikdy mamince nehuboval. Jenom když často chodila pomáhat do Věžničky, nebo do Janovic a Brzkova, říkával: "Snad jsem od toho já, abych se staral a ty máš doma s dětmi a vařením dost práce!" Takže když ráno jel tatínek do továrny do Šicindorfu, tak navařila, napsala na stůl, co kdo máme dělat a sama pospíchala pomáhat svým příbuzným. Nám nakázala: "Ale tatínkovi nic neříkejte!"
Tatínek si vzal práci jako topič ve sklárnách. Dělal na střídání osm hodin a den zas byl doma. Měl zámečnickou dílnu, jak se šlo ke hřbitovu, práce bylo málo, proto si sehnal ještě tu v továrně. Tenkrát byla placená dost. Měl dvě stě dvacet korun týdně, ty každou sobotu odevzdal mamince. Pamatuji si, jako by to bylo dnes, že maminka říkala: "Sto korun stačí na živobytí a sto uložíme."
Maminka byla ohromně šetrná. Držela si tři kozy, až pětatřicet hus, slepice a dvě prasata. Jedno se každý rok zabíjelo a jedno prodalo. Utržené peníze se ukládaly. Husy maminka krmila a když je na podzim zabila, odnášela je do Jihlavy. Tam už měla své paničky, kterým nosila výsledky své práce. Někdy si vybrala někoho z nás, dětí, a mohly jsme ji doprovázet. To byl pro nás svátek. Ráno brzo v šest hodin, tři hodiny pěšky tam a odpoledne zase zpátky. Někdy jsme se stavili u tety Vomelové. Byla to maminčina sestra. Taky vdova, ale moc hodná. Pro mne to byl svátek.
Na maminku mám nejkrásnější vzpomínky. Co vše uměla a jak musela být silná, když měla tolik dětí a stále byla veselá. Vídám ji stále jak každé ráno pospíchá do kostela a nás všechny vede. Co uměla modliteb a písní.
Na maminku mám nejkrásnější vzpomínky. Co vše uměla a jak musela být silná, když měla tolik dětí a stále byla veselá. Vídám ji stále jak každé ráno pospíchá do kostela a nás všechny vede. Co uměla modliteb a písní.



























