Byla jsem na děkanství, ale domů jsem každý den docházela. Na děkanství jsem se měla dobře. Chodila jsem si pěkně oblečená, a když jsem přišla domů, kluci si ze mě dělali legraci a zpívali mě "Ty farská kuchařko!" Ale mě to nevadilo, protože byli rádi, když jsem jim něco dobrého přinesla, co doma neměli. Byla jsem stejně radši s hošima než s děvčaty. Obzvlášť jsme se měli rádi s bratrem Bedřichem, o dva roky mladším. Ten na mě čekával a spolu jsme (když už jsme byli větší) pásli husy na trávníkách za děkanskou zahradou, za továrničkou plíškárnou. On pásl maminčiny husy a já děkanské. Na zahradě byly takové kůlny a chlévy pro husy. Tam měla i naše maminka jeden chlév, kam se večer husy zavřely a zamkly.
O prázdninách přijížděly na děkanství děti Šmídovi z Herálce. Liduška a Jeník, a tak jsme prožívali krásné chvíle. S nimi přijížděla Anička, sestra slečny Mařenky a ta s námi měla velké starosti. Co jen se nazlobila se dvěma Liduškami! Obě jsme měly dlouhé vlasy. Ráno nás učesala do copů, mašle dala a večer jsme byly jak divoši, jak říkávala. Nestačila nám dávat nové mašle. A co jsme se natropily! To jednou jsme vzaly důstojnému pánu z kanceláře dopisní papír a společně v besídce na zahradě jsme napsaly objednávky. Všelijaké, co jen nás v dětských hlavičkách napadlo, a pak to rozeslaly všem obchodníkům nevyplaceně. Nevšimly jsem si, že dopisní papír má znamení důstojného pána. Co jsme tenkrát dostaly, to jsme si za obrázek nedaly. Celý týden jsme musely být doma, plet na zahradě zeleninu a pomáhat v kuchyni.
Ale Jeník vymýšlel další altória. Jednou vzal důstojnému pánu sáček se zuby, které on, když někomu vytrhnul, tak si schovával, a pak jimi zdobil obrázky. Ukládal je na rámečcích do sádry i s ulitami od šneků. Všechny ty ozdoby potřeboval a my jsme vše sebrali a na zahradě zakopali. Tenkrát jsem to odnesla já. Šmídovi odjeli a já zůstala zase sama. Pak se stalo, že mě pan děkan poslal pro zuby a sádru, že budeme zdobit rámečky a já musela s pravdou ven, jak to bylo.
Chodili k nám na obědy páni kaplani. Co jsem jich jen znala! Ale nejraději jsem měla Jeřábka a Obršlíka, který pak dostal faru ve Veselí na Moravě. Často k nám přijížděl, měl nás rád. Na jiné si už tak nevzpomínám, ale tito dva mě učili zpěvu i hrát na spinet. Jeřábek rád střílel vrabce. Byl horlivý střelec a chodil i na zajíce, koroptve, a když táhly kvíčaly, tak jsme měli v kuchyni stále něco dobrého. Z vrabců zas byla dobrá polévka.
Na děkanství chovali krávy, ty obsluhovala Lenka. A koně,už ani nevím, jak se ten člověk jmenoval, ale jezdíval na pole, které se rozkládalo od hřbitova až po hrbovské hranice. Tam byla stodola, říkalo se Děkanská, nebo Bílá na rozdíl od Černé a Losenické, které stály hned za městskými trávníky ta Losenická byla na jejich poli. Stalo se jednou, že čeledín oral za hřbitovem a já mu tam nesla oběd. Vůz měl stát za zdí hřbitova a já, jak jsem byla zvědavá, tak jsem vůz prohlížela a našla pod sedadlem láhev s něčím červeným. Myslila jsem, že to má čeledín na pití, tak jsem byla zvědavá, přihnula jsem si A co se pak dělo… Bylo mě zle! Zvracela jsem. Ještě že čeledín se brzy dostavil, musela jsem si tam lehnout a domů mě pak odvezl. To jsem to zas vypila! Celý týden jsem se pak nesměla podívat domů. To mě bylo asi deset roků.



























