close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Vzpomínky na mládí 4.

9. února 2009 v 13:19 |  Život nejen polenské farnosti
Od 6 let jsem chodila cvičit do jednoty Orel. ...




Nejdříve jako žačka. Cvičitelka nejmenších byla Marková a starších velebný pán Obršlík. V zimě jsme cvičily v chlapecké škole v tělocvičně. V létě na děkanském dvoře, nebo za městem, na děkanské zahradě. Ta byla veliká a konaly se tam i veřejná cvičení a někdy v neděli odpoledne koncerty. Někdy se tam tančívalo, což jsem nikdy nevynechala. Jezdily jsme na veřejná cvičení po okolí: Havlíčkův Brod, Humpolec, Herálec, Radotín. Jednou jsme jely na žebřiňácích tažených koňmi. To bylo zpívání a radosti! Spaly jsme ve škole a druhý den zas navečer domů. Nosily jsme pěkné kroje. Do 8 let na cvičení byly bleděmodré šaty s bílými pásky, starší žákyně měly modré skládané sukénky a bleděmodré halenky.
Když jsem byla starší, vedla jsem družstvo žaček do 7 let. Byla jsem na to vždy pyšná a děti mne měly rády. Ve škole mně učitel Dusík, který nás měl na Fyziku, říkal: "Kdybys vše uměla jako tělocvik a zpěv, tak bys měla samé jedničky." Já jsem fyziku a němčinu neměla ráda. Nemohla jsem si zapamatovat znaky a v němčině vždy celá třída měla jundu, když jsem překládala. Zaměňovala jsem si pekaře s rohlíkama a řezníka s masem, a tak ať mně naši doma vtloukali do hlavy slovíčka, nepochopila jsem. Nebo nechtěla? Už v nižších třídách jsem často musela platit pokutu, že správně nemluvím. Tatínek uměl německy, maminka též a švagr Laštovička byl Němec. Přesto jsem musela němčiny nechat. Tenkrát se musela platit a naši řekli, že by to byly zbytečně vyhozené peníze.
Kamarádila jsem s Rézinkou Aufrechtovou. Ta za mnou mohla na děkanství a já zas k nim a to jsme si vždy vyhrály. Obzvlášť jsme obě měly rády koně a kočáry. My měli jen jeden kočár a u nich měli dva. Jeden byl uzavřený, loudavý, v tom jsme si hrály. Pak jsem chodila za Elou Bartákovu. Ty měli obchod v Židech a cementárnu. Byla jedináček. Chodila jsem k nim jen ve čtvrtek a hrály jsme si jen v pokoji. Služka nás hlídala a k svačině jsme měly vždy čokoládu (u nás byla jen bílá káva). Tam se mě moc nelíbilo. Musely jsme se chovat tiše a to na mě moc nebylo. Ale Ele se líbilo zase u nás. Pak s námi chodila Růža Tesková, taky jedináček. Ta zase se mnou ráda chodila k našim na ulici mezi bratry a říkala, že mě závidí, že mám tolik bratrů. A jak jim chutnaly peciválky s prachandou naší maminky! Ela doma nechtěla nic jíst, měla vše, nač si vzpomněla, ale po vyjití ze školy brzy zemřela na souchotiny. Byla dcerou profesora.
Když jsem přišla na ulici, hrála jsem si radši s kluky, které vždy vedl náš Bedřich. Ten byl vždy vůdce a i mně připravil čáku, jak se říkalo papírové čepici, a dřevěnou šavli a už se bojovalo. Hoši z Dolní brány a z naší ulice, to už bylo tak naplánované. Já jsem se pak vracela večer celá umazaná a bylo zle. Maminka na nás vše šila sama i tatínkovi košile a blůzy do práce. Sousedkám šila kacabajky, tak se dřív říkalo blůzám. Ale tenkrát to byl samý "sámek" a "sametka". Šila i sukně s "honzíkem", to byly vzadu takové vycpávky a dále pak i krejzlíky okolo krku, vyšívané korálkami. Mně se šitím také brzy seznámila a musela jsem pomáhat. Já to ráda dělala, sedávala jsem na děkanství v kuchyni na okně (tam bylo moje nejmilejší místo), vyšívala jsem a zpívala. Jednou mně ale přece nebyl zpěv pochválen.
To bylo tak. Po městě chodili šumaři a pěli píseň: "Silnice bílá přede mnou"
Samo sebou jsem do večera už písničku uměla a pak jsem ji hlasem silným pěla. A to se mně nevyplatilo. Dveře se otevřely a že prý, jak ještě jednou budu zpívat takové odrhovačky, budu zavřená doma. Musela jsem se celý týden potom učit dějiny, které jsem však také měla ráda. Byla jsem stále zkoušená, každý den nejdřív učení a když jsem neuměla, tak žádné vycházky a seděla jsem doma. Pan děkan byl přísný. Prožívala jsem krásné chvíle mládí, až do doby, kdy jsem musela děkanství opustit.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama