A zase jsem doma nebyla. To už byl můj úděl. Co jsem měla ráda, bylo mně vždy vzdálené, tak jsem jen přihlížela a zvykala si stále na nové tváře a okolí. U Laštovičků jsem pobyla než se sestra vrátila ze sanatoria a pak zase mezi cizí lidi až jsem zakotvila v Záborné.
Nebo když se do města dostavili šumaři, to mě naši nemohli dočkat k obědu. Jednou jsem zapomněla jít i do školy, jen když jsem slyšela hudbu a písničky. Však jsem skrze to měla stále v životě mrzutosti, že jsem ráda zpívala a tancovala. Paní máma Dvořáková vždy říkala: "Když zatahají kocoura za ocas, tak naše Lidka tam musí být." Ale sama také ráda zpívala. Však jsme jednou spolu zpívaly nějakému profesorovi z Prahy. Oni si zapisovali a pak jsme se octly i v novinách, jaké umíme krásné staré písně. Ty jsem pochytila od maminky. Musela mi zpívat, když jsem přišla domů. Co ta jich uměla! A v kostele, to zase kmotřička říkala, že tam ráda chodí a ráda mně poslouchá. Zpívala jsem ve sboru druhý hlas a byla jsem jako v nebi.
Když mně bylo 9 roků, jezdila jsem na kole. Sama jsem se na něm naučila. Bratr Standa měl kolo, ale nikomu ho nepůjčil. To mě neodradilo. Věděla jsem, kdy není doma a honem na půdu, kam kolo ukládal. Jezdila jsem přes celou půdu, až jednou jsem narazila kolem do komína a do soudků, kde měla maminka uschované peří. Na kole prasklo želízko na vidlici a bylo po ježdění. Nic jsem nikomu neřekla a zmizela. Až jednou Standa kolo sundal a pak nasedl na kopečku a chtěl sjeti, vidlice praskla a na mně to nebylo. Myslel, že to prasklo samo. Tatínek kolo spravil a Standa jezdil dál. Ale já toužila po kole dál.
A když jsem byla v Záborný u Dvořáků, to mně bylo 17 roků, tak za první vydělané peníze jsem si kolo koupila. Dostala jsem zase od maminky, že jen utrácím, ale jen když jsem jela. To jsme, kdo měl kolo, vyjížděli na výlety po okolí. Jednou byl v Přibyslavi letecký den a tak se jelo. Když jsme sjížděli k Přibyslavi, kolo mně podjelo a já letěla po stráni dolů. Kolu se nic nestalo, ale odnesly to punčochy a nová sukýnka. Punčochy se shrnuly, sukně sešpendlila a jelo se dál. Chtěla jsem se podívat do vzduchu letadlem, stálo to jen 45 korun, ale to už hoši nedovolili, že mně prý ujedou. Tak jsem dodnes v letadle neseděla a moc toho lituji.
Nejlepší zpěváci byli hoši Kaplanovi ze zámku, s nimi jsme jednou zažili dost strachu. Hoši Kaplanovi řekli, že se půjdeme koupat do Dářka a tak se šlo. Co jsme šli kolem, to byla samá rašelina. Pak jsme přece jen přišli k vodě. Bohuš první, že se nebojí a zašel dál od břehu. Byli jsme rádi, že tam byli nablízku domácí lidé a pomohli Bohoušovi z vody ven. Tam co jsme byli se nesmělo koupat.
Když už jsem byla starší (asi 17 let), přihlásila jsem se do kursu němčiny, ale moc jsem toho nepochytila. Marie Dvořáková byla na handlu v Ostravě a k nám do Záborný jezdil zase Ervín Morn, Němec. Byl synem učitele a jeho strýc byl hudební skladatel. Domlouvali jsme se spolu jak se dalo. Potom u krav jsme měli krmiče, kterým jsme říkali "Švýcaři". Byli to také Němci a za mně se tam vystřídali tři: Jiří, Ota a Plocke. Musela jsem s nimi chtě nechtě sama vše vyřizovat. Jen když byla doma Máňa, Tak s nimi měla ona práci. Kolikrát jsme se nasmáli, když jsme hned všechno nepochopili. Ten Ervín se beze mě nikam nehnul i nádobí pomohl umývat a věci jmenoval. I k muzice jsme spolu zašli a hoši si zase ze mě dělali legraci,ale nic ve zlém.
Každý večer se chasa z celé vesnice scházela u nás pod lípami a pak se šlo po návsi a zpívalo. Pantáta měl též zpěv rád a tak když jsem byla vyslaná na pole dohlížet, aby ženy nezahálely, při cestě domů jsem spustila nějakou písničku. Landovi se vždy ke mně přidali a to se pantátovi, když byl doma moc líbilo. On byl víc v Praze než doma. Ráno odjížděl ve 4 hodiny, já jsem mu přichystala snídani a on mně vždy říkal, co kdo má dělat a který čeledín má pro něj večer k vlaku zajet. Někdy jsem pro něj jela sama. Jezdila jsem s dvouročky hříbaty. Ty jsme nemohli do těžkého zapřahat, tak jsem s nimi vozila do mlékárny mléko a na pole svačinu nebo jen nějaké lehčí vláčení. Jinak jsme je učili, aby nás nosili. To je cvičil Šajnost, jedno se jmenovalo Manča a druhé Ferda. Manča vozila Máňu a já jsem jezdila na Ferdovi. Byli to moc hodný koně, ale když se chtěla též Jiřinka naučit jezdit, tak ji Ferda shodil a víc na něj nenasedla. Ona měla ve všem smůlu.
Na mně žárlila, že mně naši všechno povolí i to kolo. Panímáma chtěla, abych jí na něm naučila a já, že ne, že je moc těžká. Tak ji učil Jenda Čumplu a špatně to dopadlo. Jiřka se rozbila a kolo též. Tak mně ho dali spravit a víc už na něj taky nesedla. Jednou byli u nás Vlasta a Zdena Brabcovy ze Zhoře a hrály jsme v pokoji na piáno a Jiřinka, že jí taky něco musí Zdena naučit vyťukávat. Pantáta jí objednal učitele z Polný, Varvařovskýho, ale po pár hodinách učení se jí to znechutilo a nechala toho. Ona vše chtěla a na vše byla těžkopádná, i na tanec. Říkávala mně: "Ty z kola nevyjdeš a pro mě žádný nejde." Tak jsem hošům říkávala, aby šli taky pro Jiřinku, ale to se žádnému nechtělo. Byla moc Těžká. Ani Lánovi hoši nešli, a to byli veselí chlapci. S těmi se užilo zábavy a nic nepokazili.
Pouť ve Zhoři. Byly jsme tam s Jiřkou už od soboty pomáhat s přípravami a hoši Lánovi a naši přijeli v neděli. No a my jsme tam zůstali na večerní tanec a k ránu jsme šli přes Ochozu domů. Já byla ospalá a unavená, a tak jsem říkala: " Hoši, já popoběhnu rychle napřed, chvilku si lehnu a zaspím a až mně dojdete tak mně vzbudíte." A tak se stalo. Došli a vzbudili. Ale na poloviční cestě stála myslivecká bouda a já jsem si zas u ní usnula. Hoši došli, postáli a když jsem tak krásně spala, rozhodli se, že už do Čech není daleko a nechali mě i přes Ervínovy protesty spát a šli klidně domů. Teď panímáma na Ervína, kde jsem a ten jí vše řekl a musel se vrátit. Vzal kolo a jel, ale já jsem se zatím probudila, sluníčko už hřálo a hoši nikde. Volala jsem, nikdo se neozýval a tak jsem se domyslela, že mně vzali roha. Šla jsem sama domů a až na silnici mě dohonil Ervín. Omlouval se, ale večer z toho měla chasa švandu. Prý, jestli mě tam Houkali nechytli.



























