
Zleva: zvon ze Skrejšova, Záborné a z Janovic. Všechny zrekvírovány pro účely válečné. Jenom z města Polná bylo v září 1916 pobráno deset zvonů a další o rok později, k tomu navíc měděný plech z věže kostela, svícny, hmoždíře.... "A to všechno proto jen, že pár pánů chce mít den....."

Protože záborenští sousedé nechtěli bez zvonění nadále býti, pořídili si záhy po válce zvonek nový. K tomu byl nyní přidán elektrický pohon pro každodenní vyzvánění. Systém posvětil Monsignore Z.Krček děkan polenský na jméno Marie Benedikt, aby i nadále sdílel osudy obyvatel obce a snad připomínal i vertikální rozměr lopoty vezdejší těm, kdo toho jsou ještě schopni. Mons. Krček přiznal, že ho k výběru jména inspirovala nadcházející návštěva Svatého Otce v naší vlasti. Kéž přinese požehnání všem. Benedictus = požehnaný, česká obdoba jména je Blahoslav, Beneš...

Za více než sedm století dějin Záborné, pravděpodobně první mše sv. na území obce byla veřejně slavena 21.IX.2003. Od té doby děje se tak každý rok, někdy i vícekrát, např. u příležitosti svěcení obecního praporu a znaku... V neděli 6.IX.09 ve 14 h. se u nově vymalované kapličky pod staletou lípou uskutečnila další historická událost. Svěcení zvonu na elektrický pohon za účasti asi 130 přítomných včetně několika starostů, současných, emeritních i přespolních. Ne všude si zvonů považují, někdo má raději zvuk motorové sekačky. Monsignore Z.Krček ve své promluvě zmínil případ z nedávné doby, kdy byl v kostele zbit kněz za to, že nechal znít zvony na bohoslužbu. Také na polenské děkanství si přišla stěžovat starostlivá matka, že prý zvony ruší spánek jejího syna vrátivšího se teprve ráno ze zábavy. V litaniích ke všem svatým nechyběla ani invokace ku sv. Liguriáši. Následující den se na obloze zjevila obráceně klenutá duha.

Rovných jednadevadesát let po elektrifikaci děkanského chrámu tak byl i do záborenské kapličky zaveden elektrický proud. Přítomna byla též delegace ze Skrejšova. K následnému občerstvení obecenstva vyhrávala kapela.

V Záborný do poloviny 70. let 20. stol. zvonila paní Koumarová z č.p.37, za tuto činnost jí bylo jednou ročně vypláceno 365 Kčs. Tento výdaj z pokladny MNV byl úředně vykazován jako: "Za seřizování obecných hodin." Večerní, milý zvonku hlas byl signál i pro po venku pobíhající děti, které tak honem plnily rozkaz rodičů: "A do klekání ať jsi doma!" Místo ustavičného hlomozu a šumu z cest, jak je to obvyklé dnes, tehdy do zpěvu ptactva za příhodného počasí nesl se přes humna souzvuk klekání též ze sousedních dědin, ze Skrejšova a z Janovic. Poslední dědinou v polenské farnosti, kde se až doposavad nepřetržitě drží tradice každodenního, ručního vyzvánění je Horní ves ve Věžnici. Tam má tu čest zastávat tento úřad vážená rodina Štohanzlova. A zvoní Ad maiorem Dei gloriam a též ke spokojenosti sousedů, svědomitě každé ráno, večer i polední Angelus Domini již od r. 1962! Protože zvyk je železná košile, musejí si klíč od zvoničky na Zelený čtvrtek sami před sebou zamykat, aby se náhodou nestalo, když příjde čas, že půjdou automaticky zvonit zas. Vždyť zvony zrovna "odletěly do Říma."

Původní záborenský zvon ulitý ve Vídni L.P.1778. Na památku vyfotil učitel Ferdinand Štěpánek, jehož dva synové padli ve světové válce. Tehdy tu srandu zaplatilo 17 záborenských mužů svým životem. Nepočítaje v to zmrzačené na těle i na duchu a oběti španělské chřipky. Následovala bída, úpadek mravů a za dvacet let další jatka. Musí se historie nutně opakovat? Kdo má po trpkých zkušenostech předků ještě odvahu zatížit své svědomí podporou mocipánů v jejich hrádkách, byť oni dnes svým národům žonglují výrazy jako: "mise" a "humanitární..."



























