Jednou jsem zažila příhodu s cikány. Naši (Dvořákovi) odjeli do Všenor za Olinkou a do statku přišli malíři. Malovali ložnici a obývák a já sama po nich uklízela. To byl ještě dědeček živ, ale už hodně stonal, takže stále ležel a i v noci jsem u něj musela být. A to nebyla žádná slast.
On jak mu hned nevyhověl, Tak měl hůl a tou se hned okolo sebe oháněl. A tak uklízím, už jsem měla skoro vše umyté, a to byly podlahy prkenné, ty daly práce. No a najednou slyším na verandě hřmot, tak honem běžím co se děje a oni cikáni. Čeledíni byli na poli a já sama. Tak jsem volala správci do lihovaru, co se tady děje, ať hned přijde a běžela jsem na cikány. Ti už byli v dědově pokoji a začali se na mě osopovat, ale vtom přišel správce a Čumpl a cikány jsme vyhnali. Ale děda postrádal kalhoty. Měl v nich peníze, asi 500 korun a taky housle se nenašly. Správce hned volal do Polný na četníky a ty cikány chytili až za Polnou ve Ždírci. Museli do Polný, tam je zavřeli. Peníze vrátili, ale housle se už nenašli. Naši, když přijeli, tak mně pochválili. Při té akci jsem se nebála, ale když jsem musela do Polný zjistit jestli jsou to oni, to jsem měla strach.
To jednou jsem v neděli seděla v kuchyni a viděla jsem jít někoho po verandě k našim. Za chvíli jsem se šla podívat a viděla jsem verandu s koupelnou otevřenou. Tam byl chlap, brýle na očích, skříň otevřená a on něco strkal za kabát. Tak jsem šla, chytla jsem ho za krk a vyvedla ven ať vytáhne co ukryl. Vůbec jsem se nebála. Naši slyšeli hluk pantáta vyběhl a jak chodil o holi tak chlapa přetáhl a ten se dal na útěk a mě cestou sprostě nadával. Teprve pak jsem se rozklepala a naši měli dost práce, aby mě utišili. Paní máma říkala: "Tos nemohla zavolat? Japak kdyby tě byl uhodil? Ona se do něj sama pustí!"
A co se stalo s cikány? Když je pustili z harestu, tak se objevili po čase zase v Záborný a pohodili chcíplou slepici do našeho výběhu, co byl u silnice. Do rána nám chcíplo kolik slepic a začaly chcípat i prasata. Volali jsme zvěrolékaře, byl to mor a rozšířil se po celé vesnici. Museli jsme vše spálit a prasata odvezli ani nevím kam. Zůstali nám tenkrát jen asi čtyři staré slepice a páv a krůty. Jinak jsme vše z kurníku i z drůbežárny vytrhali a spálili. Udělali jsme na zahradě provizorní chlívky a tam jsme jeden rok chovali drůbež. Za rok byly postaveny nové chlívy pro prasata a kurníky pro drůbež. Přes čtyři sta slepic bylo pryč a asi šedesát dorostlých prasat. Tak se nám cikáni pomstili.
Nebyly jsme organizované jako ted' je Svazarm, ale chasa držela pohromadě. Žádné rozdíly mezi náma nebyly. Akorát jsme měli svaz křesťanské mládeže. Předsedou byl Vojtěch Halíků a mne navrhl jako zástupkyni, ale zda jsem mu byla nápomocná, nevím. Jen když byl velký Eucharistický sjezd v Hradci, tak jsem byla navržena. Snad mi k tomu dopomohl důstojný pán Brabec. On pobýval u nás, když byl po nemoci a měl dovolenou, to jsem mu posluhovala. Důstojný pán nechtěl bývat dole v pěkných pokojích, kde měl větší pohodlí, ale bydlel nahoře v pokojíčku, kde též ráda ostávala Marie. Pokojík byl malý, ale útulný.
A tak jsem se octla poprvé v Hradci. Bydlila jsem se Zdenou Brabcovou v jednom pokoji. Vlasta studovala též bohosloví, byla pak katechetkou, ale kde působila to už jsem se nedozvěděla. Důstojný pán podporoval celé příbuzenstvo, hoši Brabcovi, Karel a Bohouš vystudovali oba za jeho podpory, ale za války byli jako podezřelí zatčeni a oba položili životy. Byli popraveni, snad v Berlíně. Byli často u nás, hoši veselí, nebáli se žádné práce. Čest jejich památce. Smutné vzpomínky. Jinak mám na Zábornou jen samé vzpomínky dobré. Prožila jsem tam mnoho dobrého. Dlouho mně bylo po Záborný smutno.
Vždyť jsem tam měla skoro druhý domov. A stále jsem se tam ve snách vracela. Zdává se mě, že tam jsem.(pokračování)



























