close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Vzpomínky na mládí 7.

27. června 2011 v 21:23 |  Život nejen polenské farnosti
Maminka pocházela z Malé Věžnice č. 36, dcera Tomáše Halíka a Anežky Mišingerové z Malé Věžnice. Okres soudní Polná. Měli čtyři dcery: Františku (teta v Jihlavě), Antonii (maminka), Anežku (teta Dvořáková) a Marii, ta byla nejmladší. O jiných tetách nebo strýcích nevím, protože jsem skoro nejmladší a nejmíň jsem se s příbuznými stýkala.

Já jsem byla doma vždy jen na odskok a moc mě to celý život trápilo a druhým jsem v duchu záviděla. U babičky ve Věžničce jsem bývala, když už jsem byla větší, ale někdy jsem tam byla asi dvakrát na prázdninách a na to jsem vždy dlouhou vzpomínala.
Babička byla velmi přísná a v obci oblíbená, jak ji pamatuji, chodila k porodům. Když někdo stonal, vždy pro babičku chodili, aby pomohla. I k nemocnému dobytku byla zvaná. Ta nás učila sbírat a sušit rostlinky. Na půdě měla takovou světničku, tam měla rozvěšené sáčky s různým kořením. Ráda nám vysvětlovala, na co které je a nač to používá. Ačkoli byla moc pobožná, věřila též na všelijaké pranostiky. O Velikonocích chodila na Boží hod odpoledne světit pole. To u každého prutu zasadila svěcené kočičky, pod ně zahrnula vejce, natvrdo uvařená na Bílou sobotu a při tom se modlila. Aby zrno bylo velké, len vysoký, mák vysoký a veliký a bramborů aby bylo hojně. Také jsem byla jednou s bratránkem Jendou Starým tomu obřadu přítomná a babičku pak měla ve velké úctě, až jsem se někdy bála. Každý večer jsme se všichni museli modlit a před každým jídlem a za vše pěkně poděkovat a poprosit.
Moc málo dala obchodu utržit. Sladilo se medem. Na stráni proti chalupě stály krásné úly a to vše sama ošetřovala. Černá zrnková káva, ta neexistovala. Jednou vzpomínám, že vyhubovala, maminku že vyváří kafe k snídani a že neumí šetřit. To se k snídani po celý čas vařilo kyselo a často byly brambory na loupačku. V sobotu se stloukalo máslo a podmáslí. To bylo na celý týden do polévky. Od těch dob nemám ráda kyselo. Ale my jsem s Jendou babičku šidili, když se nedívala Jenda nabral u odstředivky smetanu a honem přidal do polévky. Já jsem tam ráda chodívala. Byly tam krásné stráně a blízko les a to jsem se strýcem Mišingerovým do lesa ráda šla.
Dědečka jsem nepoznala. Babička musela brzo ovdovět. Ale hospodařila dobře. Na dvacet měr držela dvě krávy, dva volky a odstavovala telátka. Měla hodně luk. Pamatuji jak ji chodili mužský z vesnice sekat trávu a naše maminka s dětmi chodila pomáhat sušit. Taky měla louku blízko Polné a to okolo potoka, který se vléval do rybníka Pekla a to se musela všechna tráva vynášet od vody na stráně a tak se tam naši hoši každý rok vyřádili. To už byla vždy maminčina starost. Na druhou stranu od stavení vedla úžlabina a tu babička první seč sušila, pak až do zimy se tam jen páslo. Byla to louka veliká a vedla až na rozhraní Dobroutova. Volky si držela pro polní práce. Pole měla na tu stranu k Polné a musela objíždět celou vesnici, protože krávy by to rovnou do kopce nedokázaly. Maminka, jak měla chvíli volnou, hned běžela na pole. Kolikrát přišla babička v neděli a říkala: "To jsi Toňo hodná, ani jsme se tam nemuseli trmácet a už jsi to měla okopané a vypleté." Ale nikdy nám dětem nedávala peníze, jen někdy koupila rohlíky a podělila nás. Nosila se v německém kroji, šátek černý, květovaný na pokos uvázaný a měla zástěry dvě proti sobě uvázané, jako by vyleštěné. Měla takovou dřevěnou houbu a když ty zástěry skládala do záhybu, tak je tou houbou leštila. Měla mandl v síni a tam cíchy a prostěradla mandlovala. Plátno měla ze svého lnu a i já jsem měla ještě po babičce prostěradla domácí. Zle se praly, ale byly bílé jako křída. Babičce jsem vděčná za vše co jsem se naučila. Ona mi vždy říkávala: "Jen se uč, nemusíš to dělat, ale máš to umět. Kdo chce poroučet, musí práci umět a všemu rozumět. Kdo nic neumí, musí dělat podřadníka a musí poslouchat."
Tatínek si babičky moc vážil a nám ji za příklad dával. Babička k nám chodívala v sobotu na noc, přinesla máslo, podmáslí. V neděli ráno šla do kostela na mši svatou, po obědě na odpolední požehnání a pak, kdo byl doma, tak s babičkou jsme šli jí vyprovodit. V jedné stráni měli dva sklepy, říkalo se "lochy". V jednom měli řepu a brambory a druhý byl celý jak by byl ve skále vylámaný, okolo kamenné lávky, na nich hrnce se smetanou a v čelní straně vytékala voda. Byla čistá a dobrá. Babička tam měla dva hrnečky a když tam tudy chodili lidi, tak se stavovali napít a nikdy se babičce nic neztratilo. To teď i když je to pod zámkem, tak se věci ztrácí. A v zimě tam bylo krásně, tak jsem tam jela s našima vozit se na saních. Věžničku není vidět. To se jde, až přijdeš skoro k samé vesnici, teprve je vidět. Říká se: "Ta Vlčí jáma", nebo: "Konec světa." Na kopci jsme nasedali na sáňky a jeli až do dvora a to už nás viděli z oken, tak nám všichni přišli naproti. Když jsme tam bývali, tak byly k večeři třeba brambory na loupačku. Babička, nebo teta vysypala hrnec bramborů na takovou velikou mísu a každý si musel oloupat sám, co kdo snědl. A když jsem tam byla já, bylo to vždy pro mne utrpení, sama jsem si nechtěla loupat a nikdo mi neposloužil a babička mi říkala: "Tak půjdeš spát hladová". Brambory pálily a já jsem neuměla horké loupat, až mě Jenda vždy vysvobodil a pár bramborů mi dal. Jendu měla babička nejraději. Ten si mohl provádět co nejhoršího a nikdy ho neplácla, ale nás už jo. Říkala, že Jendu šidíme, ale ten nás právě učil na co my jsme ani nevzpomněli.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama