Maminka pocházela z Malé Věžnice č. 36, dcera Tomáše Halíka a Anežky Mišingerové z Malé Věžnice. Okres soudní Polná. Měli čtyři dcery: Františku (teta v Jihlavě), Antonii (maminka), Anežku (teta Dvořáková) a Marii, ta byla nejmladší. O jiných tetách nebo strýcích nevím, protože jsem skoro nejmladší a nejmíň jsem se s příbuznými stýkala.
Já jsem byla doma vždy jen na odskok a moc mě to celý život trápilo a druhým jsem v duchu záviděla. U babičky ve Věžničce jsem bývala, když už jsem byla větší, ale někdy jsem tam byla asi dvakrát na prázdninách a na to jsem vždy dlouhou vzpomínala.
Babička byla velmi přísná a v obci oblíbená, jak ji pamatuji, chodila k porodům. Když někdo stonal, vždy pro babičku chodili, aby pomohla. I k nemocnému dobytku byla zvaná. Ta nás učila sbírat a sušit rostlinky. Na půdě měla takovou světničku, tam měla rozvěšené sáčky s různým kořením. Ráda nám vysvětlovala, na co které je a nač to používá. Ačkoli byla moc pobožná, věřila též na všelijaké pranostiky. O Velikonocích chodila na Boží hod odpoledne světit pole. To u každého prutu zasadila svěcené kočičky, pod ně zahrnula vejce, natvrdo uvařená na Bílou sobotu a při tom se modlila. Aby zrno bylo velké, len vysoký, mák vysoký a veliký a bramborů aby bylo hojně. Také jsem byla jednou s bratránkem Jendou Starým tomu obřadu přítomná a babičku pak měla ve velké úctě, až jsem se někdy bála. Každý večer jsme se všichni museli modlit a před každým jídlem a za vše pěkně poděkovat a poprosit.
Moc málo dala obchodu utržit. Sladilo se medem. Na stráni proti chalupě stály krásné úly a to vše sama ošetřovala. Černá zrnková káva, ta neexistovala. Jednou vzpomínám, že vyhubovala, maminku že vyváří kafe k snídani a že neumí šetřit. To se k snídani po celý čas vařilo kyselo a často byly brambory na loupačku. V sobotu se stloukalo máslo a podmáslí. To bylo na celý týden do polévky. Od těch dob nemám ráda kyselo. Ale my jsem s Jendou babičku šidili, když se nedívala Jenda nabral u odstředivky smetanu a honem přidal do polévky. Já jsem tam ráda chodívala. Byly tam krásné stráně a blízko les a to jsem se strýcem Mišingerovým do lesa ráda šla.
Dědečka jsem nepoznala. Babička musela brzo ovdovět. Ale hospodařila dobře. Na dvacet měr držela dvě krávy, dva volky a odstavovala telátka. Měla hodně luk. Pamatuji jak ji chodili mužský z vesnice sekat trávu a naše maminka s dětmi chodila pomáhat sušit. Taky měla louku blízko Polné a to okolo potoka, který se vléval do rybníka Pekla a to se musela všechna tráva vynášet od vody na stráně a tak se tam naši hoši každý rok vyřádili. To už byla vždy maminčina starost. Na druhou stranu od stavení vedla úžlabina a tu babička první seč sušila, pak až do zimy se tam jen páslo. Byla to louka veliká a vedla až na rozhraní Dobroutova. Volky si držela pro polní práce. Pole měla na tu stranu k Polné a musela objíždět celou vesnici, protože krávy by to rovnou do kopce nedokázaly. Maminka, jak měla chvíli volnou, hned běžela na pole. Kolikrát přišla babička v neděli a říkala: "To jsi Toňo hodná, ani jsme se tam nemuseli trmácet a už jsi to měla okopané a vypleté." Ale nikdy nám dětem nedávala peníze, jen někdy koupila rohlíky a podělila nás. Nosila se v německém kroji, šátek černý, květovaný na pokos uvázaný a měla zástěry dvě proti sobě uvázané, jako by vyleštěné. Měla takovou dřevěnou houbu a když ty zástěry skládala do záhybu, tak je tou houbou leštila. Měla mandl v síni a tam cíchy a prostěradla mandlovala. Plátno měla ze svého lnu a i já jsem měla ještě po babičce prostěradla domácí. Zle se praly, ale byly bílé jako křída. Babičce jsem vděčná za vše co jsem se naučila. Ona mi vždy říkávala: "Jen se uč, nemusíš to dělat, ale máš to umět. Kdo chce poroučet, musí práci umět a všemu rozumět. Kdo nic neumí, musí dělat podřadníka a musí poslouchat."
Tatínek si babičky moc vážil a nám ji za příklad dával. Babička k nám chodívala v sobotu na noc, přinesla máslo, podmáslí. V neděli ráno šla do kostela na mši svatou, po obědě na odpolední požehnání a pak, kdo byl doma, tak s babičkou jsme šli jí vyprovodit. V jedné stráni měli dva sklepy, říkalo se "lochy". V jednom měli řepu a brambory a druhý byl celý jak by byl ve skále vylámaný, okolo kamenné lávky, na nich hrnce se smetanou a v čelní straně vytékala voda. Byla čistá a dobrá. Babička tam měla dva hrnečky a když tam tudy chodili lidi, tak se stavovali napít a nikdy se babičce nic neztratilo. To teď i když je to pod zámkem, tak se věci ztrácí. A v zimě tam bylo krásně, tak jsem tam jela s našima vozit se na saních. Věžničku není vidět. To se jde, až přijdeš skoro k samé vesnici, teprve je vidět. Říká se: "Ta Vlčí jáma", nebo: "Konec světa." Na kopci jsme nasedali na sáňky a jeli až do dvora a to už nás viděli z oken, tak nám všichni přišli naproti. Když jsme tam bývali, tak byly k večeři třeba brambory na loupačku. Babička, nebo teta vysypala hrnec bramborů na takovou velikou mísu a každý si musel oloupat sám, co kdo snědl. A když jsem tam byla já, bylo to vždy pro mne utrpení, sama jsem si nechtěla loupat a nikdo mi neposloužil a babička mi říkala: "Tak půjdeš spát hladová". Brambory pálily a já jsem neuměla horké loupat, až mě Jenda vždy vysvobodil a pár bramborů mi dal. Jendu měla babička nejraději. Ten si mohl provádět co nejhoršího a nikdy ho neplácla, ale nás už jo. Říkala, že Jendu šidíme, ale ten nás právě učil na co my jsme ani nevzpomněli.



























