close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Vzpomínky na mládí 8

4. září 2011 v 21:44 |  Život nejen polenské farnosti

To jednou, bylo to v zimě, babička musela někam odejít a tak nám dala na stůl peří a takový velký hmoždíř a řekla: "Až se ten hmoždíř nadzvedne, tak si můžete jít ven." A tak jsme drali. Ale Jeník se najednou zvedl, přinesl z komory sedrané peří a dal pod hmoždíř, ten se nadzvedl a to peří co nám babička dala, nanosili jsme na dvůr a zakopali do hnoje. A zjara bylo zle! Babička přišla k nám a pověděla co jsme provedli. No tak jsme to odnesli my. Mě tatínek nebil, ale Bedřich a Toník byli biti. To měl tatínek takovou žílu pověšenou na futrech u dveří a už, jen když se tam podíval, tak kluci ztichli. A horší bylo, když ji sundal. To bylo prošení a jediný Bedřich nikdy neprosil a to tatínka nejvíc zlobilo.



Co jednou naši hoši provedli Holuběnkám. To byly starší svobodné slečny a měly chalupu pod úrovní ulice, takže se z ulice mohlo vystoupit rovnou na střechu, až ke komínu. Naši kluci, uličníci…Hlavně Bedřich. Přikryl komín sklem a tak slečny, když zatopily, dusily se kouřem. Samo sebou, že se šly přesvědčit a bylo zle. Tatínek, ač jinak velmi dobrý, Bedřicha bil až kluk utekl a večír nepřišel domů. Maminka vzbouřila kde koho. A on? Měl udělanou ve štuse pařezů skrýš a tam klidně spal. A druhý den byl bit zas. Jednou zabil Landom kačenu a maminka ji musela zaplatit. Zas byl bit, ale nikdy neprosil. Tatínek říkal: "Po kom ten hoch je?" Dal ho klečet na ostrých polínkách a už naši večeřeli, tak maminka Bedřicha zvala, ať odprosí a jde večeřet a on nato ještě hodinu klečel. A to tatínka zlobilo a tak mu trest ještě prodloužil. To mi sám, když jsem přišla domů vyprávěl a říkal, že ho to nebolí, že zatne zuby. A tak si teď někdy myslím, když ho Němci bili a zavřeli do koncentráku, že byl vytrénovaný z mládí. Zatnul zuby a mlčel. Po válce mu dali na starost z Jihlavy Němce, aby je hlídal. Říkal mi: "Mohl jsem se mstít a neudělal jsem jim nic. To nebyli ti, tito taky za nic nemohli."

A teď něco o rybnících. Na naši ulici Boženy Němcové byl rybník Špačák. Z jedné strany byla silnice a Z druhé strany přiléhal k děkanské zahradě a k Bašovým skladištím. Tam jsme se koupávaly a od nás vedla lávka a cesta přes Špitálek, kolem kostelíčka sv. Anny. Tam byl park a budova, kde byli ubytováni starší občané. Já jsem se tam bála sama chodit, oni ti staříčci sedávali v parku na lavičkách a já jsem se jich bála. Když jsem byla malá a viděla jsem krev, nebo bolest, tak jsem omdlévala. To byl o pouti jednou prodavač tureckého medu bez nohy a já jsem si šla med koupit a jak jsem ho tak viděla, tak jsem se svalila jako špalek a museli mě odnést. A tomu mne odvykal důstojný pán děkan Vítek. Když někdo přišel dáti si vytrhnout zub, tak mě zavolal a musela jsem podržet hlavu a nakázal mi: "Zatni zuby a nebreč!" No a přece jsem si zvykla. Jen ve škole jsem se někdy poručila, když druzí byli vypláceni rákoskou přes prsty. To dobře uměl ředitel Chudoba, takový pobožný, ale uměl vyplácet, až někdy ucho natrhl. To si stoupl před lavici a druhé dvě musely vystoupit a pak si delikventku podal. Jednou jsem nepřinesla domácí sešit a šla jsem se omluvit, že jsem ho zapomněla. Dal mi deset minut, že to nemám daleko a tak jsem běžela pro sešit trapem. Ještě že jsem měla úkol vypočítaný, ale přece mě vytahal za uši, že jsem bolestí nevěděla kam patřím, do které lavice. To nás bylo ve třídě 74 dívek. To měli učitelé s námi práci.

A tak v tom rybníku jsem se třikrát topila. Poprvé služka Lenka máchala prádlo, měli jsme schody k rybníku ze zahrady za altánem a já jsem tam sní byla. Nedalo mi to a, že budu také pomáhat, ale jak jsem se nahnula, tak jsem do rybníka spadla po hlavě. Ale dobře to dopadlo. Doplula jsem k Lence a ta mne vytáhla. Podruhé, to jsme se šly děti klouzat a jak se vléval do rybníka potok, tam to nebylo zamrzlé a tvořila se tam pěna. Kluci tu pěnu přeskakovali. Nechtěla jsem být pozadu a tak jsem se také rozjela a skočila, jenže do pěny a voda mně stáhla pod led. Naštěstí byli naproti v hospodě u Chlubnů mužští a ti přinesli žebříky a mě šťastně vysvobodili a odnesli k Růžičkom. Odstonala jsem to. Po třetí zas jsem spadla do čerstvého ledu. Jak ledovali pro hostince led, tak jsem se druhý den rozjela tam kde led byl slabý a octla se ve vodě zase.

Teď je jeden z těch rybníků, ten Školský zavezený, už to není takové pěkné. Snad, že jsme jako děti viděly vše jinýma očima než teď. Nic už tam tak pěkné není a děti si nemají ani kde hrát. Všude se staré bourá a staví paneláky, ulice asfaltové, ani špačka bysme už nemohli hrát. Ale lidi si to chválí, že už nebudou mít strach z povodně. Ty bývaly často: protrhly se hráze a voda zaplavila ulice pod Dolní bránou. Maminka vždy říkávala: "Před ohněm se uteče, ale před vodou ne." Na naší ulici byly zatopeny Holuběnky, Najvirtovy, Sokolovy, Vajsovy a pomáhali sousedé jak kdo mohl. Nastěhovali se na naší ulici jak ke komu. Hůře bylo když voda přišla v noci. Teď je od toho odpomoženo. Jen ještě mají pod rybníkem Peklem zle. Před třemi roky mi Laštovičkovy psali, že Balounovi měli vodu až po okap. Bydleli u nich, než vše se uklidilo r. 1984.

V Polné od školské brány jde silnice ke hřbitovu a po pravé straně se rozkládal rybník Školák. Byl ohrazen železným zábradlím a na tom jsme my děti dělaly veletoče a cvičily. A někdy se stalo, že jsme to své umění podcenily a octly se ve vodě. Za upřímného smíchu druhých. A v zimě jsme se zase od hřbitova vozily na saních a běda, když se ukázal policajt! To se zahnulo k chalupám a utíkalo. Mně tam jednou sebral sáňky a musela jsem si pro ně dojít na radnici a naši platili pokutu. Tenkrát to šlo, auta nejezdila a koně málokdy, jen když byl pohřeb. To jezdili, měli takový uzavřený kočár a dva páry koní opentlených vysokými chocholy, říkali jim "Fédrpuš". To vše zašlo, ale bylo to krásné.

Okolo rybníka rostly keře a tam jsme si vyhrály na druhé straně byly trávníky a tam se bílilo prádlo. A my děti jsme nosily vodu a bílily prádlo. Zvláštní je, že voda byla tak čistá! Čím to, že teď ty vody jsou tak zkalené? Za trávníky stály stodoly a ty, jednou večer hořely, to mi bylo asi deset roků. To se ví, že jsem též utekla se podívat. Naši mne hledali a až o půlnoci mne mezi tolika lidmi našli. Byl to krásný pohled. Seděla jsem na druhém břehu na štůsu dříví u pana kostelníka, vše odtud viděla a žádný o mně nevěděl.

Kostelník, to byl náš nejhodnější člověk. Šil, spravoval pánům kaplanům boty a skoro za "zaplať Pán Bůh". Dětí neměli, a tak jsem tam bývala jako doma, když jsem nějakou správku donesla.

To jsem jednou též odnesla panu katechetovi P. Poříckému spravit kalhoty a ten měl jen jedny. On jak měl pár korun pohromadě, tak to buď rozdal, nebo něco pořídil do kostela. Dal elektrické osvětlení kolem hlavního oltáře a zakoupil jesličky. To byla jeho radost, když v kostele něco zařizoval a na sebe zapomínal. Měla jsem ho moc ráda a pomáhala jsem co jsem mohla. To on mne nabádal, abych hodně četla a půjčoval knihy. Jenže ho lidi šidili, pučovali, ale neodvedli. Chodil k nám na obědy a slečna mu přilepšovala kde mohla. A ještě jsem mu i večeři někdy nosila, to slečna říkala: "Jistě už zas vše rozdal a do hostince k Culkom nejde".

Byl ještě živ, když jsem se vdávala a byla si v Polný pro povolení a potvrzení. To jsme šli po náměstí a proti nám, pan katecheta P. Pořícký! Tak jsme se rádi viděli a naši mně jemu moc chválili. "To je naše Liduška!" Nezapomněl!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama